Zeman usiluje o to samé, co Tálibán

Bude se Miloš Zeman snažit během zbytku svého prezidentství zničit svobodu a demokracii v Česku, jak si někteří myslí? Pomoct mu k tomu mají říjnové parlamentní volby, po nichž se kvůli jmenování nové vlády ocitne v samém epicentru rozhodování.

Pro všechny, kteří zastávají názor, že jde o přehnanou obavu, připravil Zeman předkrm. V úterý pustil skrz svůj spřátelený web Parlamentní listy do světa sdělení, které přímo, bez snahy cokoliv maskovat, útočí na demokratické základy Česka.

Zeman prohlásil, že kvůli porážce v Afghánistánu přestává podporovat plnění hlavního českého závazku vůči NATO - vydávání dvou procent HDP na obranu. Měli bychom prý raději budovat “národní armádu” a povinnosti vůči severoatlantické alianci ignorovat. “To by byl přirozený důsledek selhání NATO v Afghánistánu,” řekl Zeman s tím, že investovat do NATO jsou podle něj vyhozené peníze.

Na jeho slovech překvapila přímočarost, ale taky zdánlivá nelogičnost. Českému státu se už možná nikdy nenaskytne tak výhodná investice, jakou byl před 22 lety vstup do NATO. I s malou, nijak skvěle vyzbrojenou armádou jsme chráněni proti jakémukoliv agresorovi. Žijeme v bezpečí, o němž se našim předkům ani nesnilo, a čeští vojáci dostávají na společných cvičením a misích nejlepší školu, jaká se v současném vojenství nabízí. Kdyby se dalo cestovat v čase a objevili se mezi námi čeští vojáci z roků 1968, 1939 nebo 1916, asi by vůbec nechápali, jaká zázračná proměna se v době jejich nepřítomnosti v českých zemích odehrála.

Zeman přesto využívá své prezidentské autority a nepožaduje nic menšího, než zahodit mnoho let politické a vojenské práce a vrátit se do hluboké minulosti první republiky, kdy naše armáda fungovala samostatně a také velmi zranitelně. To by samozřejmě mělo dalekosáhlé důsledky.

NATO není jen naší vojenskou organizací, v níž hledáme ochranu. Je mnohem víc. Polistopadová politická reprezentace se k němu upínala jako k jednomu z pilířů české svobody. Navázání úzkého propojení se Západem a jeho institucemi bylo v listopadu 1989 klíčovou motivací velkých politických změn.

Pokud by se teď pilíř podrazil, povzbudilo by to radikální protizápadní tendence uvnitř české společnosti a venkovní nepřátele Západu v čele s Ruskem. Tlak na osekávání demokratických pravidel by byl tak velký, že by mu křehká česká politická scéna nedokázala odolávat.

Pikantní přitom je, že se Zeman do tohoto krajně nebezpečného dobrodružství pustil právě po událostech v Afghánistánu. Víc než kdy dřív tak vyniká, že dělá de facto to samé, o co v principu usiluje radikální Tálibán v Afghánistánu. Totiž zabrzdit dlouholeté úsilí o vytvoření svobodného státu se silnými institucemi, odtáhnout jej od spojenectví se Západem a zakonzervovat v jakémsi limbu, kde si s ním nepřátelé svobody budou moci dělat, co se jim zlíbí.