Ženy o keňském povolebním násilí

Dvacátéhosedmého prosince loňského roku vstali Keňané stejně časně jako obvykle. Omyli si své od polštáře otlačené obličeje, oblékli své nejlepší oblečení a plni optimismu šli volit svého nového vůdce. Ve hře byli dva prezidentští kandidáti, kteří pocházeli ze dvou nejpočetnějších keňských kmenů - Raila Odinga ze kmene Luo a Mwai Kibaki ze kmene Kikuju.

Po vyhlášení podle některých hlasů zmanipulovaných výsledků voleb, ve kterých jednoznačně zvítězil kikujský kandidát Kibaki, se drtivá většina keňských provincií obrátila v chaos a násilí. Lidé začali podpalovat domy svých sousedů, dopravní prostředky, někteří blokovali silnice, aby prohledávali projíždějící vozidla a následně zlikvidovali cestující ze znepřáteleného kmene. Mnoho lidí bylo nuceno opustit své domovy a uchýlit se pod ochranu mezinárodních organizací. Lidé, kteří vedle sebe žili několik desetiletí a často byli dobrými přáteli, se stali rivaly.

Řada žen přišla o manžela

Za největší oběti povolebního násilí jsou často označovány ženy, jež několikatýdenní genocida připravila o manžely. Tyto ženy jsou v současné době nuceny postavit se znovu na vlastní nohy a najít způsob, jakým uživit své početné rodiny.

Donedávna mohly společně s ostatními hledat úkryt v četných uprchlických táborech po celé zemi. Začátkem září ale keňská vláda všechny tábory uzavřela a každou rodinu obdarovala desetitisícem šilinků (asi 100 euro) do začátku.

Zatímco byli během násilností zadržení muži z opačného kmene popraveni, častým prostředkem pro vykonání kmenové pomsty na ženách bylo znásilnění. Některé ženy byly jeho následkem infikovány virem HIV, jiné otěhotněly a v polních nemocnicích uprchlických táborů porodily děti s cejchem bolestivých vzpomínek.

Wambui Muangi

„Jmenuji se Wambui Muangi. Je mi 55 let. Narodila jsem se v Mathare a krátce po svatbě jsme si s manželem postavili svůj dům ve stejném místě. Po zveřejnění výsledků prezidentských voleb jako by se svět zbláznil. Když jsem se rozhlédla kolem sebe, zahlédla jsem v dálce kouř. Nemohla jsem věřit svým očím. Tohle nebyla ta mírumilovná Keňa, ve které jsem vyrostla. Někteří lidé se nechali oslepit vztekem a napadali nevinné a ničili majetek druhých,“ vzpomíná Wambui.

„Najednou jsem zaslechla nějaké ozbrojené muže křičet: Pustíme se do toho! Rychle jsem utíkala zpátky do svého domu, abych tam našla jen kaluže krve. Můj manžel byl společně s mými osmi vnoučaty ubit k smrti. Pak jsem uslyšela děsivý hlas: Dneska sežeru tvoje srdce, dokaď ještě tluče a je teplý! To vyšlo z muže, kterého jsem nikdy před tím neviděla.

Po své pravici držel mačetu připraven rozsekat mě na malé kousky. Naštěstí se mi podařilo utéct a schovat se v nedalekém křoví. Později jsem přišla do uprchlického tábora v Hurumě v Nairobi, kde jsem se stala jedním z tří tisíc vnitrostátních uprchlíků. Keňský červený kříž nám dal stany. Život v táboře je spíš bojem o přežití. V noci je ve stanech strašná zima a přes den naopak horko. Ženy a děti nemají dostatek jídla a vody,“ popisuje problémy v táboře Wambui Muangi.

„Říká se, že strádání je opravdovým významem života a vítězství. Přesto ale občas přemýšlím nad tím, proč někteří musí trpět víc, než ti druzí,“dodává. Wambui Muangi v současné době začala s drobným podnikáním, čímž se snaží vrátit zpět do normálního života.

Grace Wangari

Grace Wangari je osmnáctiletá dívka, která si stále nemůže pořádně vybavit, co se oné osudné noci během povolebního násilí stalo. „Ztratila jsem vědomí. To je jediná věc, kterou jsem si jistá“ vzpomíná Grace se slzami v očích. Z jejího hlasu je cítit bolest z představy, jak jí mohl její občan stejné země znásilnit.

Toho dne šla Grace kolem osmé hodiny večer nakoupit suroviny na přípravu večeře pro svou početnou rodinu. Najednou uslyšela příšerný křik ze svého domu. Skupina ozbrojených mužů se snažila podpálit dům společně s její rodinou. Grace se rozběhla s úmyslem své blízké zachránit, ale jeden z mužů jí chytil.

„Byla jsem vyděšená. Tvářil se zle. Přimáčkl mě ke zdi. Odněkud vytáhl nůž a já jsem si v tu chvíli byla jistá, že mě zabije. Začala jsem křičet. Dal mi facku a zařval, abych byla zticha. Řekl mi, že pokud vydám jedinou hlásku, tak mě bez váhání podřízne. Já jsem jeho výhružek nedbala a snažila jsem se vyprostit, ale držel mě pevně. Potom mi sundal kalhotky a já si pamatuji jen ostrou bolest v podbřišku,“ vzpomíná Grace.

„Ráno jsem se vzbudila na zemi. Bolest byla o něco slabší, tak jsem byla schopná vstát. Pomalu jsem šla domů. Zjistila jsem, že má rodina uprchla a ukryla se v jednom z uprchlických táborů. Našla jsem je. Měla jsem hrozný strach povědět matce, co se stalo, aby nesvalila vinu na mě. Bála jsem se také řečí okolí. Proto jsem se rozhodla nikomu nic neříkat.“

Po nějaké době začalo její břicho podezřele narůstat. Musela říct své rodině pravdu. Dnes má Grace prvorozenou dceru. „I přesto, že je dcera vzešlá ze znásilnění, je pro mě požehnáním,“ říká Grace. Ačkoliv od incidentu uběhlo několik měsíců, je Grace stále traumatizována. Snaží se na všechno zapomenout. „Pořád to hrozně bolí,“ říká s povzdechem.

Umoja!

Od lednových násilností uplynulo jedenáct měsíců. Keňané dnes plni optimismu hovoří o smíru a budování společné budoucnosti. Členové odlišných kmenů se pro deklaraci znovunabytého přátelství a jednoty (umoja) objímají. Téma povolebního násilí je ale stále ošemetné a při jeho diskutování si mluvčí stále musejí dávat pozor na slova, která volí. Budování bratrství ale bude bezesporu několik let trvat stejně jako snahy o vytlačení bolestivých vzpomínek obětí povolební genocidy.

Obrázek 1: Žena z uprchlického tábora Huruma (autor Lukáš Houdek)

Obrázek 2: Ženský stan v uprchlickém táboře Huruma v Nairobi (autor Lukáš Houdek)

Obrázek 3: Některé ženy z tábora Huruma začaly podnikat v pletení vlněných košů (autor Lukáš Houdek)

Obrázek 4: Pohled na uprchlický tábor Huruma v Nairobi (autor Lukáš Houdek)

Obrázek 5: Před několika týdny byl i tábor Huruma zrušen. Zbyla po něm jen hromada odpadků (autor Lukáš Houdek)

Obrázek 6: Schovávání před mačetami během povolebního násilí (autor Daniel Tsisara Kamadi, 16 let)

Obrázek 7: Chlapec bránící s mačetou v ruce slogan a plakát s portrétem luovského kandidáta Raily Odingy (autor Daniel Tsisara Kamadi, 16 let)

Obrázek 8: Grace Wangari se svou dcerou ve stanu polní nemocnice při táboře Huruma (autor Irene Esonga, 15 let)

Obrázek 9: Wambui Muangi ve svém stanu v uprchlickém táboře Huruma (autor Irene Esonga, 15 let)