Za protesty proti konvoji je z velké části frustrace

 V neděli překročil české hranice konvoj 120 amerických vojenských vozidel, který se přes naše území vrací ze cvičení v Pobaltí na základnu v Německu. Je rozdělen na tři kolony, které projely Královéhradeckým krajem. V pondělí se všechna vozidla sjedou v ruzyňských kasárnách v Praze, kde se jeden den zdrží; ve středu společně odjedou do Německa. Přejezd amerických vojsk vyvolal v České republice velkou pozornost médií a občanských aktivistů z obou názorových pólů, kteří oznámili množství podpůrných a protestních akcí. Jak se nakonec ukázalo, převažovali ti, kdo vojáky vítali. Kritiku konvoje pro Respekt ještě před víkendem do kontextu zasadili sociolog Daniel Prokop a analytik Josef Šlerka.

Jaké jsou kořeny odporu vůči přesunu „přátelských vojsk“?

JŠ:

V první řadě se nejedná o pouhý přesun, ale o symbolickou jízdu. Vojenské přesuny podobného rozsahu se na našem území konají docela často. V té symbolické rovině je třeba také chápat i odpor. Existuje tu část pacifisticky laděné společnosti, která prostě nemá ráda války. Pak je tu část, která je nakloněna chápat tento přesun jako demonstraci agresivní síly NATO a cítí potřebu se proti ní postavit; dát najevo, že si myslí, že jsou to právě země NATO, které jsou hlavním motorem konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou. Nesměšoval bych ale obě skupiny automaticky dohromady. Z pohledu protestujícího nemusí být nutně protest proti konvoji přitakání Putinovi.

DP: Zdroje nesouhlasu části společnosti - a podle reprezentativních výzkumů je to malá menšina - se asi skrývají v adjektivech otázky. Část lidí nevnímá jednoznačně onu “přátelskost” - tedy má vyšší nedůvěru v NATO a v USA. Části lidí argumentuje zejména tím statusem přesunu a pobytu, u něhož hraje roli důvěra v politickou reprezentaci, která toto musí vždy nějak vyložit. Pak jsou tu další věci, o kterých mluví Josef.

Každopádně bych se vyvaroval tomu slučování názorů na jednoduché clustry - “jsou proruští” nebo “je to pražská kavárna”. Dost často jsme to měli a máme v naší rozdělující se společnosti tendenci dělat. Jako příklad dám samu KSČM. Její elektorát se často hází do jednoho pytle, přitom jsou v něm skoro rovnoměrně zastoupeni tradiční komunisté, až stalinisté, lidé s ideály roku 1968 - tedy nějakého demokratického socialismu, a pak lidé, kteří preferují současnou liberální demokracii, ale protestují volbou komunistů proti jejím dílčím projevům. Podobně to je při odsudcích “pražské kavárny” z druhé strany. To slučování různých názorových proudů je nebezpečné. Člověk si nakonec v takovém diskursu musí vybrat, “kde stojí”. A je tedy jedním z důvodů, nikoli popisem rozdělené společnosti.

Jak je možné, že určitá část Čechů se staví na ruskou stranu, se kterou máme špatnou historickou zkušenost?
JŠ: Osobně nevěřím na nějakou čistou, interpretací nezatíženou historickou zkušenost; to je spíše ideologický konstrukt. Spíše bych mluvil o tom, že Putin se v ruských dějinách zvolil tradici, která stojí na myšlence velkého Ruska jako hráze proti dekadentnímu Západu. Je to tradice mnohem starší než tradice Sovětského svazu, který z ní ostatně sám čerpal. Sovětský socialismus byl poměrně dost rusky nacionalistický. A proč i u nás nachází Putin svou podporu? Když se podíváme na profily těch lidí na sociálních sítích, často uvidíme, že se nejedná ani tak o ty, kteří podporují Putinovu vizi světa, jako spíš o lidi, kteří jsou celkově frustrování stavem politiky. Podporují Putina, protože mají pocit, že je to někdo, kdo to Západu nandá; že se vlastně postavil Západu, kteří oni sami chápou jako zkažený. Skutečných podporovatelů Putinovy zásadně konzervativní politiky je podle mne velmi málo, lidí frustrovaných zásadně víc.

DP: V postojích veřejnosti ke geopolitické situaci okolo Ukrajiny lze podle mne vysledovat minimálně tři dílčí proudy, které bychom označili jako vstřícnější Rusku: a) jednoznačně proruské, uznávající většinu argumentů ruské strany a její imperiální nároky b) názor, který interpretuje dění jako ruskou reakci na politickou nerovnováhu, rozpínání NATO, c) proud, který s ruským postupem na Krymu či v Donbasu nesouhlasí, ale argumentuje tím, že USA také porušovaly mezinárodní právo.

Ten třetí proud myslím následuje dva poměrně silné argumenty českého diskursu o zahraničně politických problémech. Tím je vyhnutí se morálním a etickým otázkám s odkazem na reálpolitiku; a pak Klausovy, podle mého paradoxní argumentace typu „se samostatností Kosova nesouhlasím, ale díky ní podporuji nezávislost Jižní Osetie“, jež vytvářejí zdání konzistentního názoru.

Buď jak buď, ty první dva jsou možná na sociálních sítích a alternativních webech hlasité, ale ve veřejném mínění relativně menšinové. Třetí proud je velmi silný. K jeho narušení vede, když kritici Ruska zároveň nerelativizují porušování lidských práv reálpolitickými argumenty jinde (Gaza) a jsou schopni skutečné konzistence, tedy například kritizovat tvrdě Rusko, ale i některé postupy USA (Irák, drony).

A ta frustrace?
DP: Ano, druhá věc je ta, o níž mluví Josef. Část lidí, kteří jsou často oprávněně frustrovaní ze stavu společnosti (ať jde o vymahatelnost práva, sociální problémy či politiku), to začala vnímat jako nedílnou součást polistopadových poměrů, které jsou spojeny s cestou Česka na “Západ”, již kvůli tomu symbolicky odmítají. Neznamená to, že by chtěli žít v Rusku či v nějaké autokracii, ale mají pocit, že z hlediska jejich života je otázka demokracie či autoritářství přinejmenším jedno.

Myslím, že se nám nepodařilo zabránit tomu, aby se tyhle sociálně-ekonomické frustrace, vnímání demokracie a zahraničně politické názory, propojily. Jednak kvůli tomu, že část proruské rétoriky tenhle motiv cíleně využívá. Ale i proto, že v Česku byli dlouho nejvýraznějšími obhájci demokratických hodnot a kritiky Ruska jakožto jejich protipólu lidé, kteří zároveň říkali, že u nás neexistují sociální problémy, že jsme stěžovačný národ… Tím delegitimizovali pocity části společnosti - a v jejích očích naopak svoje názory - i v oblastech, které se sociálními a vnitropolickými problémy přímo nesouvisí. Tohle rozdělení musíme překonat.

Jaký je tedy skutečný postoj většiny veřejnosti?
DP: Ve výzkumu STEM/MARK pro Českou televizi asi 80 % respondentů uvedlo, že jim průjezd nevadí. Velká část veřejnosti v tom výzkumu vyjadřovala postoj, že mediální roztržka, která se kolem konvoje odehrává, neodpovídá důležitosti té události. Kromě toho vznikly další dva výzkumy od firem Phoenix Research a Sanep, které sbírají data čistě on-line a kritici je považují za metodicky neprůhledné.

Každopádně to vypadá, že nejvyhrocenější rétorika, kterou vidíme na sociálních sítích, neodpovídá úplně názorům veřejnosti, která celkově nemá tak negativní postoj, a navíc je k tomu tématu celkově dost rezervovaná. To je ostatně otázka řady jiných věcí - například islámu. Ze sledování sociálních sítí a některých diskusí by si člověk řekl, že většina Čechů je určitě pro zákaz hidžábu ve školách a na veřejnosti.

Přitom ve výzkumu pro ČT jsme zjistili, že lidi po vysvětlení rozdílů mezi pokrývkami hlavy dokážou diferencovat a pro zákaz hidžábu je na rozdíl od burky a nikábu jen menšina. Většina Čechů si také nepřeje zakazování islámu či hromadnou perzekuci muslimů při imigraci, ale sledování a postih případných radikálních projevů a nebezpečných jedinců.

Jakou roli tu vůbec hrají sociální sítě a trollové?
JŠ: Pomáhají tomu, čemu se občas říká emotivní choreografie. Částečně slouží ke svolávání akcí, ale hlavně udržují jednotnou náladu napříč skupiny. Míra jejich působení však nemusí nic vypovídat o skutečných protestech. Online aktivismus musí být součástí širší aktivity, nestačí sedět u klávesnice.

Jaký je tedy hlavní proud protestů? Ukazuje se, že asi nejvíce medializovaný Jiří Vyvadil to spíš není. Je to tedy Petr Žampach, KSČM?
JŠ: Podle mne se nakonec stanou hlavním názorovým proudem příslušníci klasických antisystémových struktur, tedy komunisté a fašizující nacionalisté. Naopak pacifisté kolem hnutí Ne základnám nejsou zdaleka tak aktivní jako v případě brdského radaru. Navíc se dostávají pod vliv ostatních antisystémových skupin.

Která strana má silnější hlas a podporu?
DP: Pokud jde o stranu sporů, o tom vypovídají ony výzkumy. Pokud politická strana, tak se ukazuje, že největší nesouhlas s průjezdem vyjadřují dle očekávání voliči KSČM, což souvisí s jejich největší nedůvěrou v NATO, v jakékoli vojenské akce USA a v mezinárodní instituce obecně.

Jakou roli v protestech hraje údajná podpora, například finanční, z Ruska?
JŠ: To je spíše otázka na BIS. Ale obecně bych nepřeceňoval počet placených odpůrců. To, že se domníváme, že Putin musí za svoji podporu platit, spíše ukazuje, že selhává naše představivost. Že si neumíme představit, že ho někdo podporuje z přesvědčení. Obvykle nemusíte vůbec platit; stačí kupříkladu, když někomu poskytnete více úcty a prostoru než v jeho zemi.

Text o tom, jak se chystaly protestní akce, najdete  v novém Respektu 14/2015, který vychází v pondělí 30. března (digitálně je nové číslo dostupné již v neděli po poledni pro čtečky Amazon Kindle nebo iPad/iPhone a v audioverzi).