Wagnerová: Soudci Nejvyššího soudu pochybili

Nejvyšší soud rozhodl, že státní zastupitelství nemůže stíhat bývalé poslance Šnajdra, Tluchoře a Fuksu, že se vzdali svých mandátů za lukrativní pozice ve státních podnicích. Já bych se pod to nepodepsala, říká senátorka a bývalá ústavní soudkyně Eliška Wagnerová. 

Co toto rozhodnutí znamená pro další vyšetřování?

To rozhodnutí mě dost nepříjemně překvapilo. Je hodně nečitelné a nesdílné. Pravda je, že z něho vyplývá, že obviněný je vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení. Ale nevyplývá to z toho úplně. A o ničem jiném soudci nerozhodovali. Nerozhodovali o zastavení trestního stíhání. O tom se bude muset rozhodovat extra.

Jak to rozhodnutí tedy vnímáte?

Já bych se pod ně nepodepsala. Chybí v něm jakékoliv argumenty. Jsou tu prostě jenom tvrzení. Například, že lze za výkon poslaneckého oprávnění označit postoj poslance, pokud se vzdal svého mandátu proto, aby umožnil pokračování vlády, jež s přijetím zákonů spojila hlasování o vyjádření důvěry v ní. A to víme, jestli to udělali jenom proto? A jak to ví Nejvyšší soud? V každém případě vyložili otázku toho, co je projev a chráněný projev, v rozporu s intencemi, které jednoznačně formuluje Listina základních práv a svobod - a v rozporu s tím, k čemu se Česká republika zavázala na mezinárodním poli.

Jak soudci došli k názoru, že tři bývalí poslanci nemohou být stíháni?

Oni za projev považují jakékoliv jednání a jakýkoliv úkon poslance, který má za účel dojednávat nějaké politické dohody. A o tom já vůbec nejsem přesvědčená. Abychom mohli smysluplně vykládat to, co se může myslet projevem, musíme sáhnout k Listině, která říká, co je projev, který má ústavní validitu. A tím je buď sdělování informací nebo sdělování názorů. Nejvyšší soud ovšem vyšel z toho, že za projev považuje i učinění určitého právního úkonu, to znamená vzdání se mandátu. Já si ale nemyslím, že by šlo o sdělení informace nebo o projevení názoru. To je prostě právní úkon, který má právní důsledek - ale že by to byl projev, který by byl krytý ústavně právní garancí svobody projevu, to se mi nezdá. Oni vyložili  otázku projevu strašně extenzivně, čímž po mém soudu pochybili.

Mají státní zástupci nějakou šanci s tímto rozhodnutím něco udělat?

Proti tomuto konkrétnímu rozhodnutí už žádný opravný prostředek v rukou nemají; to řízení je jednoinstanční. Ale druhá věc je, jestli ono rozhodnutí skutečně vyblokovalo jednání, ve kterém oni spatřují trestný čin ve své úplnosti. To záleží na tom, co mají ve spisu.

Proč tedy státní zástupce Ivo Ištvan bývalé poslance pustil z vazby, když by je ještě mohl vyšetřovat?

Obává se, že kdyby mu náhodou nevyšel i ten zbytek, který má v rukou, tak by po něm tím spíš šli. Vždyť mu kdekdo vyhrožuje. Už teď chtějí jeho hlavu a volá se po krvi. To není normální. Je to těžká situace. Nedivím se mu. Svědčí to o tom, že chce maximálně šetřit práva tří exposlanců.

Podle vás nemohl dopředu takové rozhodnutí předpokládat?

Bylo tu rozhodnutí ve věci Škárka a Bárta, ale marná sláva, tam bylo naprosto jednoznačné, že k tomu, co jim bylo kladeno za vinu, došlo v prostorách Poslanecké sněmovny. Jestli má ale v tomto případě zaznamenáno, že k dohodám docházelo mimo Poslaneckou sněmovnu, nemohl předpokládat, že by se na to vztahovala logika tohoto rozhodnutí.

Kde podle vás začíná a kde končí poslanecká imunita?

Musíme to rozdělovat. Je imunita a indemnita. Imunitou je poslanec krytý pro všechno. Pro jakékoliv trestné jednání. Záleží na tom, jestli ho sněmovna vydá, nebo nevydá. Dneska když ho nevydá, tak se pokračuje dál a stíhá se poté, kdy mu skončí mandát. Tady ale máme ve hře právě tu indemnitu. Ta se týká hlasování a projevů v Poslanecké sněmovně. Hlasování je vyňato z jakéhokoliv postihu a projevy jsou vyňaty z trestního postihu. To znamená, že když poslanci skončí mandát, za hlasování a za projevy ve sněmovně nemůže být trestně stíhán. Nikdy.

Takováto beztrestnost je ovšem něco, co by z poslanců a senátorů dělalo nadlidi, a tak je potřeba v zájmu rovnosti, která v právním státu musí panovat, aby takto chráněné jednání mělo nějakou funkci, která je přínosná pro všechny. Já tvrdím, že zakopaný pes je v paragrafu 11 trestního řádu, který je napsán tak vágně a tak nedokonale, že umožňuje absurdní výklad, a tudíž by měl být napaden u Ústavního soudu.

To znamená, že kromě tří poslanců nemůže nikdo napadnout to rozhodnutí a jediná možnost je napadnout tento zákon?

Ano, to si myslím. To se ovšem už těchto bývalých poslanců samozřejmě nedotkne. Je to ale důležité i do budoucna, protože to může připadat v úvahu v dalších případech.

Nebylo by nakonec lepší imunitu, případně i indemnitu zrušit?

Imunitu pro obecnou trestnou činnost některé státy nemají, ale indemnita je instrument, se kterým počítají všechny evropské státy. Podle mého soudu je důležitá, protože poslanci umožňuje říkat v parlamentu věci, za které by jinak mohl být postihován. Kupříkladu když se dozví o nějaké nepravosti, ale nemá pro to důkazy, tak nikdo ho nemůže stíhat pro křivé obvinění, když to řekne na plénu.

Nedá se ale i tohle zneužít?

Pochopitelně. Zneužít se dá všechno.