Uprchlíkem ve své vlasti

Na okraji jednoho z největších keňských slumů Mathare vyrostl před sedmi měsíci stanový tábor keňského červeného kříže. Tábor Huruma byl vystavěn v důsledku násilí, které Keňu zasáhlo především v průběhu ledna letošního roku.

Důvodem nepokojů byly prezidentské volby, ve kterých se utkala dvojice kandidátů ze dvou nejpočetnějších keňských kmenů. Po vyhlášení podle některých hlasů zmanipulovaného vítězství dosavadního prezidenta Kibakiho začali lidé žijící vedle sebe po několik let své sousedy náležící k opačnému kmenu napadat a demolovat jejich majetek.

Tisíce lidí tak přišly o střechu nad hlavou a většina z nich navíc o dosavadní způsob obživy. Tito bezprizorní obyvatelé nairobských chudinských čtvrtí našli ochranu v četných stanových táborech mezinárodních organizací.

Prádelní šňůry

V současné době žije v táboře Huruma na 214 osob (z původních 780) v plátěných stanech rozestavěných podél několika rovnoběžných uliček. Každý z přístřešků obývá minimálně pětičlenná rodina.

Od ranních hodin před stany doutná bezpočet malých kotlíků, na kterých místní ženy připravují pro své rodiny skromný oběd ze surovin, které dostaly pravidelným přídělem od pracovníků Červeného kříže. Zatímco děti hlídají vařící se obsah hrnce, ženy po celé dopoledne perou v malých skupinkách prádlo, které posléze lemuje teritorium tábora.

Lékař božím veslem

Přestože červený kříž poskytuje obyvatelům Hurumy zásobu základních potravin, pitné vody a několik mobilních toalet, je hygienická situace v táboře kritická. Během sedmi měsíců fungování tábora tak zemřelo následkem špatných životních podmínek několik dětí.

Z tohoto důvodu v táboře funguje kojenecká polní nemocnice, kterou v jednom z plátěných stanů provozuje mladý dobrovolník. Tento lékař pečuje o mladé svobodné matky s dětmi, které jsou více než ostatní obyvatelé tábora odkázány na pomoc okolí. Se ženami pracuje již v těhotenství.

Samotný porod ale probíhá ve státní nemocnici, odkud je posléze matka s novorozencem převezena zpět do tábora. V současné době navštěvuje provizorní lékařské zařízení na dvacet pacientek. „Bůh mě jen používá jako své veslo,“ hodnotí svou práci dobrovolník.

Dámský a pánský klub pod stanem

Jelikož přišla drtivá většina obyvatel stanového města v průběhu povolebního násilí o svůj dosavadní způsob obživy a současné pracovní příležitosti jsou téměř nulové, nemají tito lidé žádný pravidelný ekonomický příjem. Některé neziskové organizace v Hurumě založily „dámské kluby“, které se specializují na výrobu a prodej vlněných košů a koberců.

Celý projekt je ve svých počátcích, a proto se potýká s řadou problémů, jelikož klub nemá žádného pravidelného odběratele. Paralelně s dámským klubem existuje „klub pánský“, který v současné době tápe a hledá odvětví, ve kterém by mohl začít podnikat. K založení drobného podnikání je ale nezbytný kapitál, který se klub snaží získat od oslovených sponzorů. Zatím ale žádná z uskutečněných jednání nebyla úspěšná.

Měli bychom se stydět

Za uprchlíky ve svém volném čase pravidelně dochází i Priscila Wangare, která s nimi hovoří o jejich problémech a negativních zážitcích z povolebních násilností. Pomáhá ženám s jejich každodenními činnostmi a asistuje oběma klubům s hledáním vhodných sponzorů pro jejich projekty. Existenci tábora vnímá jako velkou ostudu celé země.

Svou kritiku směřuje především k vysokým keňským představitelům, kteří situaci v podobných táborech přehlížejí. „Měli bychom se stydět. Já sama jsem Keňanka. Když se mě například Američan zeptá na tento tábor, tak co mu asi řeknu? Musela bych se stydět říct cokoliv.“

Bludný kruh

I když se napjatá situace uklidnila a Keňané s entusiasmem hovoří o míru, sjednocení a vzájemném porozumění, tábory pro vnitrostátní uprchlíky nadále existují bez velké naděje na brzké řešení. Podle slov pracovníků keňského Červeného kříže, kteří do tábora pravidelně docházejí, ti movitější již tábor opustili a vrátili se zpět domů, kde si postavili, nebo pronajali, nový dům. Ti ostatní čekají v plátěných přístřešcích na pomoc z venčí, která stále nepřichází.

Největšími problémy, se kterými se obyvatelé Hurumy potýkají, jsou v současné době vysoká míra nezaměstnanosti a nedostatečná a nákladná lékařská péče. Třetina obyvatel tábora je nakažena virem HIV a jen mizivé procento nakažených podstoupilo léčení.

Rodiče se tak dostávají do bezvýchodné situace, kdy čekají na vlastní smrt, zatímco pozorují své potomky bez jakékoliv představy o jejich budoucnosti. Ti ostatní pravidelně docházejí do nedalekého kostela, kde se modlí za získání pozornosti státních a mezinárodních orgánů, které by je mohly z tohoto bludného kruhu vyvést.

Mnoho optimismu na změnu však nesdílí jeden z oslovených pracovníků červeného kříže: „Oni na své lidi zapomněli. Říkají, že tu žádné tábory nejsou, že se už všichni usadili. Ale tihle lidé tu jsou už sedm měsíců.“ Po chvíli dodává: „Život v táboře není legrace… Není to sranda.“