Ruský srpen 2008: Čas sčítat šrámy

Většina z nás si velmi dobře pamatuje polské večerníčky Bolek a Lolek. Jejich autoři posílali tyto animované postavičky do nejrůznějších dobrodružství, která se jim dařilo zvládat tu s větším, tu s menším úspěchem.

Jakási obdoba Bolka a Lolka nyní sedí v moskevském Kremlu a příhody si chystá sama. Zatím nejvíce se tato dvojice „vyznamenala“ v gruzínském dobrodružství, za něž přichází účet. Pokusíme-li se shrnout jeho zahraničně politickou část, s jistými vnitropolitickými dopady, již nyní lze konstatovat, že výsledek je pro Rusko je tragický.

Především se našim hrdinům podařilo narušit jeden z odvěkých principů ruské a sovětské zahraniční politiky, spočívající ve snaze rozdělovat Evropu a vbíjet klín mezi ní a USA. Zpackaná gruzínská operace donutila i ruské zastánce v NATO a EU k poměrně ostrým reakcím.

Někteří z ruských příznivců totiž mají sami problémy se separatismem a stavět se dnes za Moskvu by z jejich pohledu bylo poměrně drsným vnitropolitickým dobrodružstvím, další věnovali urovnání poměrů na Kavkaze nemalé úsilí a dnes si připadají, po zdánlivě seriózně vypadajících jednáních s Moskvou, poněkud hloupě.

Vznešená společnost

Pokusem vytvořit jakési dva detašované subjekty Ruské federace v Abcházii a Jižní Osetii se Moskva dostala do role jejich protektora a bude pro ně muset sehnat mezinárodní podporu. Výběr zemí, kde je možné hledat, je značně omezený a Rusko se dostane opravdu do „vznešené“ společnosti. Zatím pochopení pro plány Moskvy vyslovil Hammás, Kazachstán a Sýrie. Dále se snad Moskva může nadít na pozitivní ohlas Venezuely, Kuby a států podobného ražení.

Více než opatrně se v ruské šlamastice pohybuje běloruský prezident, ten sice po nátlaku operaci schválil, ale zjevně se mu nechce přiznat její výsledek. O všem chce jednat v širším formátu, kde již nebude záležet jen na pozici Běloruska a zároveň je naděje, že ostatní aktéři nebudou ruskou akcí příliš nadšeni.

Tak lze totiž interpretovat jeho prohlášení, že by se o celé záležitosti mělo diskutovat v rámci Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti, jejímiž členy jsou kromě Ruska a Běloruska dále Arménie, Kazachstán, Kyrgyzstán a Tádžikistán. Stručně a jasně řečeno, běloruský prezident si nechce kvůli podpoře ruského dobrodružství na Kavkaze ničit sotva se objevivší perspektivu zlepšení vztahů s Evropou.

Šanghajská šestka

Obdobně Moskva dopadla při hledání podpory u Šanghajské šestky. Ruské informační zdroje nejprve vydaly části výroků prezidenta Dmitrije Medveděva o získané podpoře. To bylo, například vzhledem k Číně, poněkud zarážející.

Marně jsme čekali v ruských zdrojích, včetně webové stránky Kremlu, na plné znění závěrečného prohlášení ze summitu v Dušanbe. Když se nakonec objevilo na stránkách tadžického prezidenta, ukázalo se, že to s onou podporou není zase až tak jasné, což ostatně vysvětlilo absenci tohoto textu v ruských zdrojích. Spíše lze konstatovat, že Rusko bylo necháno ve štychu. Inu, jak se v samotném Rusku říká: Vostok dělo tonkoje.

Do Evropy o něco dál

Shrnuto a podtrženo, a to bez ohledu na reakce a případné budoucí činy EU a NATO, Rusko si zavařilo. Ještě jedna či dvě takové akce a putinsko-medveděvské Rusko si konečně vyřeší dávné historické dilema, zda je evropskou či asijskou velmocí. V posledních dnech svými diplomatickými aktivitami totiž přesouvá své těžiště daleko za Ural, což ale zcela jistě není směr, který by většina Rusů vítala.

Až se Rusové doma i v zahraničí trochu proberou z propagandy, která se na ně spustila a zjistí, že do Evropy je do obrazně i skutečně (na ulehčení vízových mechanismů bude třeba zapomenout, stejně jako lze očekávat podstatně větší opatrnost k ruskému kapitálu a vůbec všemu co s Ruskem souvisí) zase o něco dál, potom jim možná pozvolna začne docházet, že kremelští vůdci jsou vlastně tak trochu nebezpeční.

Navíc i z toho důvodu, že v Grozném ani v Kazani nebudou věčně sedět Moskvě loajální vládci a pro jejich nástupce by dnes z Kremlu znějící slova o respektu k vůli národa po sebeurčení a nezávislosti mohla být více než inspirativní. O tom, jak takové nápady řeší Rusko na svém území se není třeba příliš šířit. Stejně jako o tom, co by to znamenalo pro obyčejného Rusa.

Dříve nebo později si v Kremlu položí klasicky ruskou otázku: „Kto vinovat i što dělat?“ V tomto ohledu se může jevit jako zajímavé prohlášení premiéra, že do Gruzie poslal vojska prezident. Že by se nejednalo o falešnou skromnost Putina a že by snad následky gruzínského dobrodružství byly oním katapultem, jež by ho měl přenést zpět přes kremelské hradby?

Autor pobýval v Gruzii a v součanosti žije na Ukrajině. Působí jako analytik Asociace pro mezinárodní otázky.