Řekni ne základnám

Nečekaně úspěšná občanská iniciativa Ne základnám má rekordní výdrž. Před dvěma lety by asi nikdo nečekal, že volání po referendu o americkém radaru zaujme přes 100 000 lidí, kteří už podepsali petiční archy. Tak silné vyjádření občanské nespokojenosti Česko nezažilo od výzvy Děkujeme, odejděte, která před devíti lety rámovala společenskou vzpouru proti snaze politiků ovládnout veřejnoprávní televizi. Jak se organizují a jak vidí sebe sama lidé z iniciativy, která se rozhodla bojovat za dvě třetiny Čechů odmítajících radar?

Jablko, možná paprika

Je 20. května a lehce pohublí Jan Tamáš a Jan Bednář informují média o svém zdravotním a psychickém stavu po osmém dni hladovění. Podpořit jejich občanský protest proti plánu postavit v Brdech americkou radarovou základnu přichází na tiskovou konferenci i stínový ministr zahraničí za ČSSD Lubomír Zaorálek a režisér lidových komedií Zdeněk Troška.

Poslanec Zaorálek hladovkáře chválí – Janu Bednářovi přitom zkomolí jméno na Benešík – a srovnává je s proslulými „lidskými pochodněmi“ Janem Palachem a Janem Zajícem, kteří se upálili na protest proti sovětské okupaci Československa v roce 1969. Jan Tamáš při chvále s přivřenýma očima pokyvuje hlavou, jeho kolega má nepřítomný úsměv jogína, který je nade vše povznesen. „Rád bych pana Tamáše viděl na půdě parlamentu, aby mohl mým kolegům předložit své vytříbené argumenty,“ říká Zaorálek.

Pak si bere slovo Tamáš a apeluje na česká média, aby se dvojici hladovějících věnovala a poskytla jim větší prostor. „Vím od některých novinářů, že by o nás rádi informovali nezaujatě, ale jejich editoři a šéfredaktoři jim v tom brání,“ dodává.

V jednom má hladovějící představitel iniciativy Ne základnám pravdu: příliš zástupců médií na tiskovku nedorazilo. Je tu veřejnoprávní televize společně s ČTK, komunistické Haló noviny, pár zvědavých kolemjdoucích a dokumentaristé Vít Klusák a Filip Remunda, autoři známého filmu o lásce zdejších lidí k supermarketům Český sen, kteří točí o antiradarovém hnutí celovečerní snímek. Když se ale po tiskovce snaží Respekt o rozhovor s hladovkáři, je odmítnut. „Jen pokud budeme moci celý článek autorizovat,“ říká rozhodně Jan Tamáš.

Hladový protest dvojice aktivistů končí po jednadvaceti dnech. Ani jedna z podmínek vyhlášených hladovějícími jako nutné kroky pro jeho zastavení nebyla naplněna. Vláda neukončila jednání s USA o radaru, nevypsala referendum ani nezačala veřejnou diskusi. „Ustupujeme tlaku okolí, které z obav o náš zdravotní stav chce tento náš boj vést dál za nás,“ vysvětlují hladovkáři ve svém veřejném prohlášení.

„Hladovku přerušíme, ale současně začne řetězová hladovka, při které různí lidé společenského života budou držet symbolický čtyřiadvacetihodinový půst,“ dodávají. Prvním z řetězu symbolicky se postících je novinář a disident Petr Uhl, následuje zelená poslankyně Olga Zubová, herečka Aňa Geislerová či bývalý ministr zahraničí Jan Kavan. „Začneme jíst velmi opatrně, náš vysílený organismus si bude muset na stravu postupně přivykat,“ oznamují sympatizantům na internetu odstupující hladovkáři. „Začneme jablkem, možná i paprikou. Pečlivě jsme to nastudovali z knih.“

Bereme všechny

Jednadvacetidenní hladovění o zeleninových vývarech, ovocných džusech, čaji a vodě však není akcí občanské iniciativy Ne základnám. Jedná se o počin Humanistického hnutí, potažmo Humanistické strany. Přesto je protest s iniciativou Ne základnám logicky spojován – Jan Tamáš a Jan Bednář jsou hlavními postavami obou hnutí a i téma boje proti radaru je společné.

Ne základnám zastřešuje na šedesát různých občanských sdružení ekologického, lidskoprávního, feministického, levicového i ultralevicového zaměření. „Ne všichni souhlasili s touto formou protestu, takže se hladovka nekonala pod hlavičkou Ne základnám,“ vysvětluje studentka politologie Ivona Novomestská (25), další z tiskových mluvčích této iniciativy a členka její koordinační rady.

Seznam sdružení, hnutí a stran je opravdu různorodou přehlídkou: Islámská nadace v Praze, Gita – genderová informační tisková agentura, Socialistická organizace pracujících, jež volá po svržení kapitalismu silou a ve znaku má srp, Jihočeské matky nebo náboženská Ček Árya Sabhá – Árjasamádž České republiky. Ty všechny a ještě mnoho dalších dokázala spojit jediná myšlenka: zabránit stavbě amerického radaru na českém území. „Nikoho nikdy nevylučujeme ani nekádrujeme. Přidat se může každý. Snad jen kromě neonacistů, ty bychom mezi sebe nevzali,“ říká Ivona Novomestská.

Celý článek čtěte v Respektu č.25.