Představte si: Nedělat proti krizi nic

Jak by vypadal svět, kdybychom finanční a hospodářské krizi ponechali volný průběh? Abychom si mohli odpovědět, musíme nejdřív stanovit, kdy krize začala. Jako počátek skutečných problémů se obecně stanovuje září loňského roku. První známky komplikací z amerického trhu nemovitostí sice vyplouvaly na povrch už v roce 2007, a v únoru 2008 musela Británie znárodnit banku Northern Rock. K „rozjezdu“ krize ale došlo až v září po pádu banky Lehman Brothers.

Ostatně někteří ekonomové považují za začátek krize už rok 2001, kdy praskla na burze internetová bublina, a americký systém centrálních bank Fed nafouknul přes nízké úrokové sazby další bublinu právě na trhu nemovitostí. Někteří z ekonomů dokonce považují za začátek současných problémů 80. léta, kdy byl na banky uvalen kapitálový požadavek, což spustilo vlnu fúzí mezi bankami. Řada z nich se pak stala takzvaně too-big-to-fail, a jejich pád by znamenal pro finanční sektor riziko dominového efektu.

Mimochodem od 80. let také narostla významně pozice ratingových agentur. Burzy totiž začaly snižovat své nároky na kvalitu připouštěných cenných papírů, objevily se také takzvané prašivé dluhopisy, u kterých bylo vysoké riziko nesplacení. Tím rostl hlad investorů po hodnocení rizikovosti. Ratingové agentury jsou ale ve střetu zájmu, protože je platí emitent, čili firma, která chce ohodnotit svou schopnost splácet.

Hypotéční agentury

Dokonce se spekuluje o tom, že ratingové agentury při změně hodnocení amerických polostátních hypotéčních agentur Fannie Mae a Freddie Mac na konci loňského léta „upravily“ rating tak, aby příliš nevyděsily investory. Přesto musely být hypotéční ústavy 7. září převzaty vládou. „V případě záchrany hypotéčních agentur i pojišťovny AIG by v opačném případě došlo stoprocentně k jejich pádu. Byla to v té době otázka hodin,“ nastínil pro Respekt.cz alternativní scénář analytik společnosti Cyrrus Marek Hatlapatka.

„Důsledky by mohly být nepředstavitelné. Prostřednictvím trhu, na kterém se obchoduje s rizikem společností (credit default swap - CDS), by to postihlo další desítky bank. Kdyby dvě, tři významné banky následně zkrachovaly, spustilo by to dominový efekt, který by postihl nejméně polovinu z velkých bank. Trh s rizikem by se navíc úplně zhroutil. Investoři by tak neměli ani ratingové agentury, kterým v době krize přestali věřit, ani CDS,“ myslí si Hatlapatka.

Pár dnů po převzetí Fannie Mae a Freddie Mac odmítla vláda pomoci bance Lehman Brothers, což někteří považují za spoušť pistole jménem finanční krize. Mezibankovní trh zamrzl, banky si přestaly věřit. Investiční banky se dostaly do problémů, protože byly financovány krátkodobými půjčkami právě z mezibankovního trhu. „Kdyby tyto zdroje vyschly, musely by začít vyprodávat už tak skoro neprodejná aktiva,“ vysvětlil Respektu.cz hlavní ekonom Poštovní spořitelny Jan Bureš. Chybějící likviditu v posledních chvíli bankám poskytl Fed. Investiční banky se nakonec přeměnily na holdingové společnosti a zakončily tak definitivně éru investičního bankovnictví ve Spojených státech.

„Nechme je padnout“

Jiný pohled na kritickou situaci v září loňského roku, která vyústila k mnoha dalším fúzím bank a speciálním úvěrovým linkám, má liberální proud ekonomie. „Měly se nechat padnout, trh by se pročistil, a situaci by to už nezhoršilo,“ řekl Respektu.cz ředitel Liberální institutu Miroslav Ševčík. Podle něj by ale k podobné situaci nemuselo vůbec dojít, kdyby státy svým masivním zadlužováním nedávaly příklad občanům. „Navíc se vlády snaží za každou cenu oddálit okamžik hospodářského poklesu, a umožňují tak přežít neefektivním podnikům. Kdyby nechaly padnout automobilky, tak se auta v Americe nepřestanou vyrábět, přijdou nové, efektivnější firmy,“ argumentuje Ševčík.

Finanční krize se na podzim přelila také do Evropy, kde došlo ke znárodnění několika institucí a ke kapitálovému vstupu do desítky dalších bank. Irsko navíc v Evropě spustilo vlnu předhánění v poskytování stoprocentních vládních garancí na vklady občanů. Jak by situace vypadala, kdyby k tomu nedošlo? „Nic by se nezměnilo. Byli jsme daleko od situace, kdy by hrozil run na banky. Na druhou stranu by pak byly důsledky fatální, takže to byl spíše preventivní krok,“ myslí si Hatlapatka.

Bureš upozorňuje na negativa tohoto kroku: „Je to balancování na tenkém ledě. Když se na to podíváme zpětně, tak díky těmto garancím narostly rizikové prémie na dluhopisech malých států. Například řecké státní dluhopisy musí vyplácet o 3 procentní body vyšší úrok než německé.“ Podle něj ale obecně evropské banky odnáší finanční krizi trochu nezaslouženě, protože jsou z velké části konzervativní. „Evropské banky měly pouze malou větev investující do strukturovaných produktů. Například ve švýcarské UBS může za roční ztrátu ve výši 80 miliard dolarů tým 30 lidí,“ upozorňuje Bureš.

Podpůrné balíčky

Vlády se snaží pomoci finančnímu sektoru a ekonomice vedle selektivní pomoci i plošnějšími „balíčky“. Jedním typem balíčků je pomoc finančnímu sektoru. Jeho ukázkou je například americký TARP, který se začal připravovat už koncem září. Původně mělo 700 miliard dolarů z tohoto balíčku sloužit k výkupu toxických aktiv z bank, ale nakonec zvítězilo řešení v podobě kapitálového vstupu do bank. „Prostřednictvím TARPu už americká vláda vstoupila do 250 bank, ale výsledky zatím nejsou vidět. Investoři totiž nejsou hloupí, a nevstoupí do banky, kde jim hrozí v budoucnosti naředění jejich podílu, pokud bance bude muset vláda zvýšit kapitál. Původní plán TARPu by bankám více pomohl,“ tvrdí Hatlapatka.

Druhým typem balíčku je soubor vládních opatření v podobě zvýšení výdajů (resp. snížení příjmů) státního rozpočtu. Takový balíček se v současnosti schvaluje ve Spojených státech (Senát souhlasil s výší 780 miliard dolarů), Čína svůj plán představila už na podzim (přes půl bilionu dolarů) a menší balíčky připravují nebo už schválily některé evropské země jako například Německo nebo Slovensko.

Na toto poslední opatření se dívají ekonomové s největšími rozpaky. „Balíčky krátkodobě pravděpodobně pomůžou, ale už ze střednědobého hlediska se můžou ukázat zcela neefektivní. Sice se vyhneme hlubší recesi, ale v budoucnosti si tím zpomalíme růst. Vzroste zadlužení států a regulace. Můžeme se z toho pak dostávat desítky let,“ upozorňuje Hatlapatka. S tím souhlasí i Ševčík: „Jednou z příčin je to, že se státy zadlužovaly v období hospodářského růstu, a teď nemají moc prostoru. Z dlouhodobého hlediska jsou ale podpůrné balíčky chybou.“ Naopak ekonom Bureš tvrdí, že v případě velkých uzavřenějších ekonomik taková podpora smysl má.

Náklady a výnosy

Abychom mohli objektivně zhodnotit, zda boj vlád s finanční a hospodářskou krizí skutečně stojí za to, musíme porovnat jeho výnosy a náklady. Například agentura Bloomberg odhadla, že finální účet bude stát Spojené státy až 8,5 bilionu dolarů. Hodně spekulativně se dá odhadnout, že globálně by to mohlo být až dvakrát tolik – tedy zhruba pětina ročního světového HDP. Na druhé straně výnosem je odvrácení scénáře totálního zamrznutí mezibankovního trhu a poklesu světového hospodářství o desítky procent. Místo toho bude celosvětový pokles (pokud vůbec nějaký) výrazně nižší. Výsledné hodnocení by ale za určitých předpokladů mohlo být těsnější, než se může zdát. „Lepší variantu přesto nedokážeme přesně odhadnout. Žijeme jen jednu realitu,“ uzavřel Hatlapatka.

P.S.: Tímto článkem končí mé působení v redakci Respektu.cz. Děkuji všem čtenářům za přízeň a za podněcující komentáře.