0:00
0:00
Agenda9. 11. 20084 minuty

Pilát, agent bezpečnosti

V Německu probíhá spor o bývalou NDR, historici jsou obviňováni z „honu na Stasi“.

Astronaut
Autor: Respekt

Je vždy velmi složité projít halou před hlavní menzou berlínské Svobodné univerzity (Freie Universität), aniž by vás nezastavil alespoň jeden angažovaný student šířící nějaký světonázor. A komu se mezi řadou agitátorů podaří nepozorovaně proniknout, musí ze stolů a židlí nejprve shrnout hromádku propagačních materiálů, aby se mohl konečně posadit a v klidu najíst.

↓ INZERCE

Mezi letáky a časopisy nejrůznějších iniciativ převažuje především produkce dvou organizací. Zaprvé mladých z postkomunistické strany Die Linke (Leví), která s úpadkem německých sociálních demokratů roste a daří se jí i na západě přebírat ten „pravý“ levicový program. Zadruhé volitelné instituce Asta, jakéhosi studentského senátu, který je nyní pod vládou koalice Levých, Zelených a dalších spřízněných hnutí.

Hlavním tématem tiskovin je nesouhlas s umístěním patnáctitunového bronzového pomníku před jednou z univerzitních budov. Socha je věnována památce deseti studentů univerzity, kteří byli na počátku padesátých let kvůli své zpravodajské činnosti ve východním Berlíně zatčeni sovětskou tajnou službou a v Moskvě později popraveni.

Jak kritici pomníku argumentují? Upozorňují na to, že studenti patřili ke skupině založené s podporou americké rozvědky a že mezi nimi byl i bývalý nacista. Tvrdí, že se stali spíše obětí západních tajných služeb, které je vědomě poslaly na jistou smrt.

Skutečné důvody protestů ale naznačuje na jedné ze svých hojně navštěvovaných přednášek historik Wolfgang Wippermann, odpůrce pomníku a kritik vedení univerzity, které jej prosazuje: „Máme tu co dočinění s novou pomníkovou politikou. Tyto historické šablony mají být totiž ideologickou hrází proti myšlence, že socialismus může mít také jiný obsah než jen Stasi a ostnaté dráty,“ říká.

Příznačné je, že spor o památník propukl na historicky citlivém místě – Svobodné univerzitě, která vznikla koncem 40. let v Západním Berlíně v době sovětské blokády a je jedním ze symbolů kdysi rozděleného města. Nejde totiž jen o lokální protest několika levicových studentů a pedagogů. Kauza odráží celospolečenskou debatu o způsobu interpretace komunistického období.

V zajetí sporu o dějiny

Němci to mají komplikovanější než Češi. Místo jedné diktatury se musí vypořádávat hned se dvěma. Zatímco my se cítíme být oběťmi nacismu, u našich západních sousedů naopak funguje syndrom špatného svědomí. A do jeho sítí se zaplétají všechny znepřátelené tábory těch, kteří se snaží vysvětlovat minulost.

Odráží se to i v knihkupectvích. V odděleních historie zabírají většinu místa knihy o nacismu. Na ostatní období zbývá většinou jen rohový regál. V debatách o minulosti je téměř vše poměřováno nacismem a platí to i v diskusi o komunismu. „Kdo tohle pravidlo nectí, stává se okamžitě podezřelým,“ posteskl si ve své knize o současném Německu sociolog Klaus Schröder. „Přikázání zní: Holocaust s ničím neporovnáš!“ napsal roztrpčeně o tabuizaci dějin dopisovatel časopisu Der Spiegel, německý Žid Henryk Broder.

Rozprava o výkladu německých dějin probíhala od konce války, sílila v šedesátých letech, vyvrcholila ale až v polovině desetiletí před pádem železné opony v takzvaném německém sporu o dějiny (Historikerstreit). Historikové a filozofové se začali přít o to, zda byl nacismus ojedinělým případem zla, nebo, jednoduše řečeno, zda se to mohlo stát každému národu. Ti, kteří poukazovali na podobnosti totalitních režimů – zastánci tzv. teorie totalitarismu –, byli obviněni, že se snaží odvést pozornost od nacistických zločinů a zmenšit tak historickou odpovědnost Německa. Ve sporu zvítězilo špatné svědomí.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Mohlo by vás zajímat

Aktuální vydání

Svět s napětím sleduje české vědceZobrazit články