Odsoudit komunismus jako nacismus

Měla by mít Evropa společný památník pro oběti totalitních režimů, které na území Evropy vznikly? Tedy fašismu, nacismu a komunismu? Pořadatelé konference „Svědomí Evropy a komunismus“, která se konala v Senátu během pondělí a úterý, jsou přesvědčeni, že ano. Myslí si to senátor Martin Mejstřík i europoslankyně Jana Hybášková. Tvrdí, že pokud Evropa nepřijme fakt společné minulosti a nevyvodí z ní společnou odpovědnost, zůstane rozdělena.

Na závěr konference účastníci přijali deklaraci, jejíž text má redakce Respekt.cz k dispozici, ve které vyzývají evropské národní parlamenty, aby komunistické zločiny uznaly jako zločiny proti lidskosti, které jsou srovnatelné s těmi nacistickými.

Václav Havel se domnívá, že nacistický a komunistický režim si byly podobné, byly zločinné. Zopakoval, že by se Unie měla více zasazovat za dodržování lidských práv ve světě.

Německá zkušenost

Jak se s vlastní tragickou minulostí plnou nelidských zločinů vyrovnávalo Německo, vysvětlil profesor soudobých dějin univerzity v Mainzu Michael Kißener. I když v poválečné době měli politiku denacifikace v rukou Spojenci (a v každé z okupačních zón probíhala odlišně), s vlastní nacistickou minulostí se museli vyrovnat a smířit především samotní Němci. „Již je 60 let po válce a my narození po roce 1960 nemáme se zločiny národně socialistického režimu osobní zkušenost. Problém relativizace nacistických zločinů platí zvláště pro mladší generace,“ uvedl Kißener.

Zdůraznil, že již neplatí teze Ralpha Giordana z osmdesátých let o druhé vině Němců, protože zločiny nacismu německá společnost dlouho potlačovala. „Probíhá historizace německého zpracovávání národně socialistické minulosti. Toto téma zůstává neustále přítomno.“

Poukázal však i na to, že mnozí němečtí pedagogové upozorňují na možné přesycení současných německých žáků tímto tématem. Hovořil o čtyřech rovinách zvládání vlastní minulosti. V rovině trestně-právní, v rovině nápravy a odškodnění a v rovině veřejného vyrovnání s minulostí.

Upozornil na fenomén, se kterým se potýkají i postkomunistické společnosti, včetně té české. „Celkově se ukázalo trestní právo v právním státě jako nedostatečné pro odsouzení politické viny zločinců.“ Pachatelé se prostě příliš snadno mohli schovávat za tvrzení, že pouze plnili rozkazy nadřízených a vymlouvat se na tehdejší zákony.

Sebeidentifikace Němců s nacistickými zločiny však podle Kißenera přišla až s vysíláním televizního seriálu o obětech holocaustu v sedmdesátých letech. Konkrétní osudy židovských rodin přiměly mnohé Němce si uvědomit, jaká zvěrstva byla za Třetí říše prováděna. „Je třeba se zas a znova ujišťovat, zda si nová generace uvědomuje hrozbu totalitního režimu,“ zdůraznil Kißener.

Kißenerova slova potvrdil i Joachim Gauck, který byl prvním vládním zmocněncem pro vyšetřování zločinů východoněmeckého ministerstva státní bezpečnosti Stasi. „Vzpomínám si, že když to viděli moji rodiče, kteří o nacistické minulosti nikdy nemluvili, rozplakali se a rozpomněli se i na známá židovská jména ze svého okolí.“

Stát má otevřít archivy

Německo je v Evropě výjimečné tím, že kromě nacistické hrůzovlády zažilo i komunistický totalitární systém stalinského ražení. Právě o východoněmeckém režimu hovořil Gauck, který v roce 1990 jako poslanec východoněmeckého parlamentu prosadil otevření archivů Stasi. „V roce 1990 jsme se zabývali, jak budeme zpracovávat vlastní minulost ve východním Německu. Díky západoněmecké zkušenosti jsme měli již náskok.“

Zdůraznil, že se zákonodárci inspirovali i dílem Karla Jasperse Otázka viny. Ta nemůže být postihnuta pouze v trestně-právní rovině, ale rovněž i v politické, morální, případně metafyzické. Proto každou z forem těchto vin musí mít společnost patřičnou instrumentalizaci. „Všechny společnosti, které se vyrovnávají s vinou, by měly mít jako povinnou četbu Jaspersovu knihu.“

Gauck zdůraznil, že stát by měl pomáhat v otvírání archivů i s osobními registry státní policie, protože je třeba zohlednit práva obětí totality. „Ochrana osobních údajů ne vždy znamená ochranu viníků. Po válce stály oběti nacismu jako žebráci před archivy. Zájmy pachatelů byli přednější než zájmy obětí,“ prohlásil Gauck. Odmítl koncept tlusté čáry za minulostí, protože chrání především pachatele a poškozuje oběti. Dodal, že ve východních zemích Německa stále žije mnoho lidí, kteří zavírají před minulostí oči a „zpívají si staré písně.“

Britská spoluzodpovědnost

Europoslanec za Velkou Británii Christopher Beazley na konferenci hovořil i o vině Britů. Poukázal především na Mnichovskou a Jaltskou dohodu. „Angličané nemají zkušenost s diktaturou od dob Cromwella. V Evropě nejsme rozděleni, ale jsem rozděleni zkušeností.“

S nadsázkou uvedl, že svůj podíl viny nese Velká Británie za to, že Karel Marx napsal svůj Kapitál v londýnské Britské knihovně. „Angličané by měli být multilinguální, aby pochopili evropskou kulturu,“ řekl dále. Dodal, že stále převažuje jiný pohled na nacistické zločiny, než na zločiny komunistické.

Emanuelis Zingeris, ředitel Mezinárodního výboru pro zhodnocení zločinů nacistického a sovětského okupačního režimu v Litvě, vyzval středoevropské postkomunistické země, aby sepsaly zprávu o zločinech komunismu ve svých zemích, ratifikovaly je parlamenty a předaly Bruselu. „Argumentace v Evropské komisi říká, že doba k hodnocení zločinů ještě nebyla dostatečná. My říkáme, že hodnocení komunistických zločinů z pobaltských republik již máme.“

Americká perspektiva

Ostře protikomunisticky vystoupil předseda památníku pro oběti komunismu ve Washingtonu, D. C. Lee Edwards. Podle něj je třeba čestně a oficiálně hovořit o zločinech komunismu, který má jen v Číně na svědomí 65 milionů obětí. „Všechny tyto vraždy musí být zaznamenány a předány budoucím generacím.“

Ohledně odlišného vnímání nacismu a komunismu uvedl příklad populárního baru v New Yorku, který se jmenuje KGB a ve kterém lidé pokojně sedí pod emblémem srpu a kladiva. „Jak dlouho by v NY vydržel bar s názvem Gestapo? Odpověď všichni známe.“

Vyslovil i tezi, že nebýt komunismu a jeho podpory teroristických sítí, nemusel by dnes svět čelit hrozbě mezinárodního terorismu. „Mějme na paměti, že pětina lidské populace stále žije v područí komunismu, aniž by si to dobrovolně zvolili.“

Komunisté jakékoliv srovnávání ideologií odmítají. Europoslanec zvolený za KSČM Miloslav Ransdorf tvrdí, že žádný fašistický režim nikdy neodsoudil své justiční vraždy, nebo se nepokusil o reformu.

V kuloárech si Milan Paumer, který se s bratry Mašíny prostřílel v padesátých letech do Berlína, Respektu.cz postěžoval, že pokud nebude v České republice komunistická strana postavena mimo zákon, nikdy se s komunistickou minulostí uspokojivě nevyrovnáme.