0:00
0:00
Agenda22. 6. 20144 minuty

Obama by se měl ponořit do bahna

Rozhovor s legendou americké politiky Joem Libermanem

Joe Lieberman
Autor: Matěj Stránský

Málokdy se novinářům stane, že se jim zpovídaný politik omlouvá, že je zdržuje svými historkami. V případě bývalého amerického senátora Joea Liebermana to je ještě zvláštnější moment, protože byl u všeho důležitého, co se v americké politice za posledních čtyřicet let událo. A s vahou této zkušenosti předpovídá prezidentskou kandidaturu Hillary Clintonové, polemizuje se svým „přítelem a mentorem“ Henrym Kissingerem v pohledu na ukrajinskou krizi a kritizuje prezidenta Baracka Obamu za to, že se odmítá ponořit do bahna kongresové politiky. Lieberman přijel do Prahy na pozvání Aspen Institute Prague.

Americká politika je zejména v posledních letech velmi stranicky vyhraněná. Vaše kariéra byla v tomto směru výjimečná, protože jste úzce spolupracoval jak s demokraty, tak s republikány. Nakolik to pro vás bylo složité?

↓ INZERCE

Jednoduché to nebylo. Potíž je v tom, že náš politický systém kvůli téhle vyhraněnosti přestává fungovat: je stále obtížnější v Kongresu něco prosadit, protože demokraté a republikáni se sobě navzájem vzdalují. Když Kennedyho zvolili prezidentem – tehdy mi bylo osmnáct a rozhodnul jsem se vstoupit do politiky - , byl stejně jako mnoho demokratů liberální v domácích otázkách, středový v ekonomice a konzervativní v zahraniční politice. Časy se však změnily: demokraté jsou liberální jak v domácí, tak zahraniční politice, republikáni se zase chovají v obou částech agendy konzervativně. A veřejnost tento černobílý pohled na politiku přebírá.

V americkém magazínu The National Journal vychází při každém zasedání Kongresu přehled hlasování kongresmanů v několika vybraných otázkách podle toho, kde se nacházejí na škále od liberálního ke konzervativnímu postoji. Hodnotí se hlasování ve třech oblastech: ekonomické, sociální a spojeně obranné a zahraniční. Zkraje mého působení ve Washingtonu bývalo ve středu mezi oběma póly deset patnáct senátorů z celkové stovky, a byli z obou stran. Při posledních dvou zasedáních, která jsem v Kongresu strávil před svým loňským odchodem, ovšem žádný z demokratů nehlasoval více konzervativně než jakýkoliv republikán a žádný z republikánů více liberálně než kterýkoliv z demokratů. Kongres je v takové atmosféře rekordně neproduktivní.

Je vůbec možné to nějak změnit?
Spielberg natočil nedávno film o Lincolnovi a na Broadwayi se zrovna hraje hra o Lyndonu B. Johnsonovi. Obě tato díla prezidenty ukazují při vyjednávání v Kongresu a v situacích, kdy kongresmanům lichotí, vyhrožují jim, některým přímo lžou, jiné zase téměř uplácejí. Oba ale prosadili naprosto zásadní reformy: Lincoln zrušení otroctví a Johnson klíčový zákon o občanských právech. Co tím chci říci – Obama má veliký politický talent, ale zatím projevuje značnou nechuť k tomu ponořit se do bahna kongresové politiky. Musíme teprve vymyslet, jak to změnit. Pomohl by prezident ochotný toto překonat a zapojit se více do vyjednávání v Kongresu.

Často jde ale o riskantní hru. Když jste jako demokrat začal spolupracovat v zahraničně-politických a bezpečnostních otázkách s republikány, vysloužil jste si nálepku zrádce.
Zažil jsem si to opakovaně a musím říci, že nejbolestnějším okamžikem mé politické kariéry byl den, kdy jsem v roce 2006 kvůli své podpoře republikánského prezidenta Bushe a války v Iráku prohrál demokratické primárky do Senátu. Jinak jsem s demokraty hlasoval o drtivé většině otázek. Bývalý starosta New Yorku Ed Koch mě ten rok podporoval v kampani a na jednom setkání s voliči na mě kdosi začal křičet kvůli Iráku. Ed Koch se toho muže zeptal, jestli se mnou souhlasí v ostatních otázkách, a muž přisvědčil. A Ed mu řekl, co vždycky říkal voličům: vezměte deset témat, které prosazuji, a pokud se mnou souhlasíte ve více než pěti případech, dejte mi hlas. Pokud ve všech deseti, vyhledejte psychiatra. Ten rok jsem byl nakonec zvolen do Kongresu jako nezávislý.

Může americkou politiku a společnost stmelit Hillary Clintonová, o níž se spekuluje jako o možné prezidentské kandidátce?
Zmiňoval jsem, že bychom potřebovali prezidenta, který by uměl lépe manévrovat v Kongresu. Manžel Hillary Bill Clinton v tomhle směru svého času velmi vynikal a Hillary to zblízka pozorovala. Zkušenosti jí tedy nechybí.

Celý rozhovor najdete v novém Respektu 26/2014, který je na stáncích od pondělí


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].