Mandela byl vůdcem v nejlepším smyslu tohoto slova

Do přistání letadla zbývalo dvacet minut. V tu chvíli se ozval výbuch, jeden z motorů náhle přestal fungovat. Někteří pasažéři pochopitelně začali panikařit, ale jedna věc je přece jen uklidnila: pohled na Nelsona Mandelu. Dál klidně seděl a četl si noviny. Pilot pak letadlo, které mířilo na volební mítink před prvními demokratickými volbami v roce 1994, navedl k bezpečnému nouzovému přistání a cesta ke svobodné Jihoafrické republice mohla pokračovat.

„Hergot, měl jsem tam nahoře strašnej strach!“ svěřil se Mandela po přistání americkému novináři Richardu Stengelovi, se kterým v té době sepisoval svou strhující autobiografii Dlouhá cesta za svobodou. Mandela se bál, jako by se bál asi každý smrtelník v podobné situaci, ale své pocity úplně potlačil. Chtěl vypadat vyrovnaně a přenést tento pocit na zbylé pasažéry. Dobře si uvědomoval, že se podle něj ostatní do velké míry řídí, že je pro ně vzorem a čerpal z toho sílu pro překonání svého vlastního strachu. Muž narozený do aristokratické rodiny jihoafrického národa Xhosa si dobře uvědomoval základní vlastnost dobrých státníků: musí na své problémy zapomenout a šířit pozitivní pocity.

Málokterá situace tak dobře vystihuje jihoafrického bojovníka za svobodu, který včera ve věku pětadevadesáti let zemřel. Podle podobného vzorce se totiž choval i po přelomových volbách v roce 1994, kdy řídil přechod Jihoafrické republiky z bělošské diktatury ve svobodnou společnost. Tehdy se z něj stal zřejmě největší politický hrdina současnosti, politik s aureolou sekulárního světce.

Příběh začal v roce 1990, kdy Mandela po 27 letech vyšel z vězení a vláda bělošské menšiny se hroutila. Většina pozorovatelů očekávala apokalypsu, pomstu černošské osmdesátiprocentní většiny za staletí stále se stupňujícího útlaku. Mandelovi ale bylo jasné, že už nemá smysl bojovat. Na pořadu dne bylo usmíření s těmi, kdo z rasistického režimu profitovali. Byla to jediná cesta k lepším životům a k větším svobodám.

Odpuštění samozřejmě nebylo lehké: jihoafrický apartheid například historik rasismu George Fredrickson nazývá nejpropracovanějším rasistickým systémem v dějinách. Jihoafričtí běloši tehdy žili v blahobytu, který měl málokde na světě obdoby, zatímco černoši živořili v podmínkách „třetího světa“.

Nelson Mandela ale zapomněl na ponížení a pocity. Sám ze sebe vytvořil vzor člověka, kterým by podle jeho představ měli být všichni Jihoafričané. Měli si v duchu říct: Když Mandela umí odpustit svým věznitelům, tak kdo jsem já, že nemohu udělat to samé?

Mandela s tím začal ostatně už ve vězení v 80. letech, kdy inicioval jednání s vládou, proti které celý život bojoval. Od poloviny osmdesátých let se začal tajně scházet s ministrem spravedlnosti, s šéfem tajné služby a s dalšími zástupci režimu. Šokoval je tím, že uměl afrikánštinu, jazyk jihoafrických Búrů, kteří apartheid stvořili. Od poloviny 60. let se totiž ve vězení učil jazyk nepřítele, četl si o jeho kultuře i historii, aby dokázal pochopit jeho myšlení.

Pro propuštění z vězení nebyl naštvaný, ale usměvavý. Začal dělat věci, které byly na hraně vlastního ponížení. Spřátelil se se státním žalobcem, který ho v šedesátých letech kvůli obvinění z terorismu dostal na doživotí do vězení. Později už jako prezident odcestoval do vesnice Orania, kde žili ti nejskalnější rasisti, a navštívil tam vdovu po bývalém prezidentovi Verwoerdovi, kterému se přezdívá „architekt apartheidu“. Ve 30. letech žil v nacisty ovládaném Německu a našel tam inspiraci k rasovým zákonům, které pak v 50. a 60. letech na jihu Afriky prosadil. Nelson Mandela teď s jeho šedivou a vrásčitou vdovou popil čaj a pomáhal jí se čtením jejího prohlášení.

Výčet smířlivých kroků by mohl pokračovat. Jejich výsledkem je, že se Jihoafrická republika vyhnula všeobecně očekávanému krveprolití. Afrika dostala svého tahouna, svět získal jeden silný příběh naděje a politici na celém světě lídra, ve kterém mohou napořád nacházet inspiraci. Nelson Mandela byl vůdcem v nejlepším smyslu tohoto slova.

K úmrtí Nelsona Mandely odemykáme také text Země v pubertě - reportáž z černošského johannesburského předměstí Soweto pořídil Tomáš Lindner v roce 2009, kdy se v JAR konaly čtvrté volby po konci apartheidu.  „Když probíhaly první demokratické volby v Jihoafrické republice, odvážili se do zdejších výbušných ulic jen běloši unavení životem nebo sedící za volantem armádních aut,“ píše v ní.