Ideologický tunel: jak v Rusku likvidují ojedinělé muzeum politických represí

„Bojí se údajného překrucování historie a nákazy barevných revolucí“, komentuje situaci Viktor Šmyrov, zakladatel a dlouhodobý ředitel muzea Perm-36. Situace jakoby přesně kopírovala změnu politického kursu v celém Rusku, včetně neuvěřitelné dynamiky a rychlosti, s jakou probíhá, od letmých náznaků před 1–2 lety po otevřený atak zla v posledních měsících.

Ještě před rokem a půl zasedla pracovní skupina při prezidentu Ruské federace k programu na „zvěčnění paměti obětí politických represí“ a prohlásila muzeum v Permu za modelový projekt, podle něhož měly být zbudovány analogické memoriální komplexy. Avšak události v Kyjevě, na Krymu a východě Ukrajiny sebou v ruské společnosti během pár měsíců přinesly mohutný návrat k sovětským hodnotám, špionomanii a nedůvěře ke všemu západnímu či demokratickému. Vedení muzea bylo obviněno z propagace fašismu a muzeum bylo z rozhodnutí ministerstva kultury a gubernátora Permského kraje převedeno na novou organizaci, která se chystá zpřístupnit zcenzurovanou expozici s „nezávadným“ pohledem na nedávnou historii.

Do Permu za antisovětskou agitaci

Přestože v Rusku během bolševické vlády existovaly desítky tisíc trestaneckých kolonií a táborů Gulagu, jejichž pozůstatky dodnes tlejí kdesi v tajze (a kde je mapuje naše sdružení), po změně režimu v roce 1991 vzniklo oficiální muzeum pouze v jediném takovém zařízení.

Díky úsilí několika nadšenců, bez větší podpory státu, byla zakonzervována a muzeifikována bývalá vězeňská kolonie ve vesnici Kučino, sto kilometrů od města Perm na Urale. Pracovní lágr zde byl založen v roce 1946 a vězni se zpočátku věnovali těžbě dřeva. Po smrti Stalina, kdy systém Gulagu a s ním většina táborů zanikla, sem začali posílat odsouzené pracovníky sovětských silových struktur a od roku 1972 pak odsouzené za „zvlášť nebezpečné státní zločiny“. K nim patřila i antisovětská propaganda a agitace, za niž se do tohoto „nápravného“ zařízení dostali mnozí disidenti a poslední političtí vězni Sovětského svazu v 80. letech. Mezi nimi například dnešní přední obhájce lidských práv Sergej Kovaljov či světoznámý bojovník za svobodu a zneužívání psychiatrie v SSSR proti disidentům Vladimír Bukovskij.

Kolonie zvaná Perm-36 byla definitivně zavřena v roce 1988. Počátkem 90. let vznikly snahy zrekonstruovat opuštěný tábor na muzeum, které nakonec bylo otevřeno v roce 1996. Expozice ukazovala život v táboře pro politické vězně, historii Gulagu i následných represí proti sovětským disidentům. V průběhu let se vedení muzea podařilo vybudovat unikátní instituci, jedinou svého druhu v Rusku, kam přijížděly denně autobusy se školními exkursemi i lidé z celého světa, nehledě na jeho odlehlost na uralském podhůří. Dokonce se zvažovalo o zařazení muzea do světového dědictví UNESCO. Od roku 2005 v muzeu každoročně probíhal festival Pilorama, během něhož se konaly koncerty, přednášky a debaty na kulturní i politická témata. Mezi účastníky pravidelně byli přední ochránci lidských práv jak z Ruska, tak ze zahraničí. Muzeum spolupracovalo s americkými univerzitami, na učenou sem jezdili i ředitelé obdobných muzeí z Evropy, včetně Česka.

Ideologický tunel

Permský kraj se vždy poněkud lišil od ostatních ruských regionů – za Stalina sem byly poslány miliony vyhnanců, nacházela se zde jedna z největších koncentrací táborů Gulagu a možná právě v souvislosti s tím zde po rozpadu Sovětského svazu začaly být mimořádně aktivní občanské iniciativy mapující sovětské represe. Dokonce i vedení Permského kraje tyto aktivity na ruské poměry nadprůměrně podporovalo. Perm se v uplynulých 20 letech stal významným a svébytným centrem kultury, čemuž přítomnost muzea Perm 36 významně napomáhala.

Perm-36, samotka (foto Marta Nováková)

Jenže v roce 2012 byl Kremlem do čela kraje dosazen nový proputinovský gubernátor Viktor Basargin, který o rok později zamítl tradiční finanční podporu festivalu Pilorama (ten se proto konal v okleštěné podobě s půlročním zpožděním). Pravým důvodem tohoto kroku byl fakt, že na Piloramu se do Permu 36 sjížděli představitelé opozice, kteří otevřeně kritizovali politiku Vladimira Putina a zúčastnili se mohutných protestů proti falšování v prezidentských volbách v roce 2012.

A nedávno přišlo na řadu samotné muzeum. Zatímco pozemek, na němž se bývalá věznice nachází, vlastní ruský stát, provozovatelem samotného muzea od počátku bylo nekomerční sdružení „Perm-36“. Fungování muzea po téměř 20 let probíhalo v nekonfliktní symbióze státu a sdružení. V červnu 2013 však ministerstvo kultury Permského kraje nečekaně vyhlásilo, že se celý komplex přemění ve státní muzeum a bude založena související státní rozpočtová instituce resortu kultury se stejným názvem „Perm-36“. Vzniklo tedy jakési dvojvládí, ovšem budovy muzea i rozpočet náhle vlastnila nová státní organizace.

Muzeum Perm-36 (foto Marta Nováková)

V podstatě se jednalo o vytunelování instituce ze strany státu, ovšem nikoli kvůli penězům (i když na nový rozpočet by si asi také někdo z permské věrchušky nejspíš chtěl sáhnout), ale hlavně kvůli ideologii a výkladu nedávné minulosti. Přestože ještě počátkem letošního roku vedení Permského kraje tvrdilo, že žádné změny nechce a že se bude jednat o rozdělení pravomocí mezi novou organizací a původními zakladateli muzea, k žádné dohodě nakonec nedošlo. Místo toho se původní provozovatelé muzea stali cílem frontálního ideologického útoku, zcela v souladu s hysterií a totální informační vymývárnou spojenou s událostmi na Ukrajině.

„NE základně NATO v Permu 36!“

V červnu odvysílala nechvalně proslulá celostátní televize NTV reportáž nazvanou „Pátá kolona“ (ke zhlédnutí - jen pro silné žaludky - ZDE). Ve stručnosti se v ní hovořilo o tom, že během exkurzí je v muzeu Perm-36 obhajován fašismus, visí tam plakáty Stěpana Bandery a během festivalu Pilorama prý znějí písně vyzývající ke svržení státního zřízení (využito bylo videoklipu punkové skupiny Barto, v němž se zpívá o chuti spálit policejní auta). Takovýmto způsobem byl interpretován fakt, že v rámci muzejní expozice jsou návštěvníkům k dispozici informace o ukrajinském básníkovi Vasiliji Stusovi, který v 60.-80. letech protestoval proti útisku ukrajinské inteligence, byl několikrát vězněn a zemřel v roce 1985 během hladovky na samotce právě v táboře v Permu 36. V Permu zároveň ve stejné době proběhly pečlivě zorganizované demonstrace s hesly „NE základně NATO v Permu 36!“ či „Zavření muzea banderovců v Permu 36 – reálná pomoc bratrskému národu Ukrajiny“.

Samotné muzeum bylo od té doby zavřené. Obsadili jej neznámí dělníci, začali rozřezávat kovové prvky v jednotlivých barácích a minulý týden odtud vyhnali dobrovolníky ze sdružení Memorial, kteří měli podle původní dohody pomáhat s údržbou bývalé věznice. Na účastníky exkurse z Německa a Polska, kterým se podařilo dostat se k expozici, zavolalo před pár dny nové vedení policii, která je pak několik hodin zadržovala a perlustrovala. Jednalo se o exkursi v rámci vzdělávacího projektu, jehož partnery jsou vedle původního muzea Perm-36 také památníky v Osvětimi a Bergen-Belsenu (umíte si představit, že by se podobným způsobem k návštěvníkům chovali právě v těchto bývalých nacistických táborech?). Protestní dopisy a petice zatím nemají žádný znatelný úspěch.

Neznámí dělníci rozebírají vybavení baráků, 16.07.2014 (foto tisková služba muzea Perm-36)

V posledních dnech spor vyvrcholil. Ředitel a zakladatel památníku Viktor Šmyrov chce vyvézt kompletní expozici a deponovat ji dočasně v moskevském Muzeu Gulagu, jehož vedení zatím obdobným atakům čelit nemusí. Nové vedení muzea se včera na tiskové konferenci nechalo slyšet, že znovu otevře, vytvoří vlastní expozice o Gulagu a namísto informací o sovětských disidentech vznikne expozice „O státních zločincích a obětech“. Velký důraz bude klást ovšem také na perzekuce během carských dob (z dnešního pohledu tedy nezávadné téma), kterým věnuje hned dvě expozice. S bývalým vedením, které muzeum doslova vydřelo z ničeho a dosáhlo světového uznání, ovšem spolupracovat nebude. Nebude se konat ani festival Pilorama, jehož se mimo jiné čtyřikrát za sebou zúčastnil ředitel památníku v Osvětimi Piotr Cywiński – „nemůžeme totiž financovat platformu, kde se organizují hromadné nepokoje a protestní činnost, to je nezákonné,“ nechal se slyšet představitel permské administrativy Sergej Malenko.

Tunel je tedy úspěšně dokončen. To, jak se bude v Permu dál vykládat historie komunistických represí, má současná administrativa plně pod kontrolou. Při současném ustrašeném a nekritickém přejímání kremelské ideologie hrozí například to, že nové vedení převezme oficiální putinskou linii výkladu komunistické minulosti, podle níž byl Stalin efektivní manažer a rozpad Sovětského svazu největší geopolitickou katastrofou. A Michail Gorbačov, za jehož vlády vězení v Permu opustili poslední političtí vězni, byl jeden z největších ruských zrádců.

Autor je rusista a předseda sdružení Gulag.cz, na webu Respektu má také blog.

Další fotografie Marty Novákové, která Perm-36 navštívila v roce 2009, najdete na Google+.