Dětem dnes doma nikdo neříká, že život někde začíná a někde končí

V kině Lucerna byly v pondělí předány ceny Gratias Tibi, ocenění Člověka v tísni pro mladé za občanskou aktivitu. Tři hlavní ceny putují školákům do Brna za projekt Hospic, středoškolské skupině Směj se z Ústí nad Labem a vysokoškolským dobrovolníkům z Mise naděje. Hlavní cenou je studijní cesta do Štrasbursku nebo Norska a finanční odměna určená na další rozvoj oceněných projektů. Koordinátorkou vítězného projektu Hospic byla Jindra Wojtková, učitelka Základní školy Jasanová v Brně. 

Na videu při předávání ceny vypadá vše velmi jednoduše – děti ze Základní školy Jasanová v Brně, kde působíte, chodí navštěvovat umírající do Hospice Svaté Alžběty ve Štýřicích. Co bylo impulzem, že jste s projektem přišla?
Nápady přicházejí, když je člověk otevřený, vnímá, co se kolem něj děje. Tento byl součtem osobních prožitků, zkušeností se smrtí, umíráním spolu s životní filozofií a také výsledkem určitého vnitřního zrání… To bylo před šesti lety, kdy jsem se rozhodla pokusit se propojit děti ze základní školy spolu s lidmi na konci života. Šlo a jde především o poznání, že i takový života je stále životem - a že i v této fázi se můžeme vzájemně obohatit.

Nicméně tak jednoduché to asi nebylo.
Musím přiznat, že zprvopočátku jsem se i já toho nápadu zalekla, nicméně byl tak nutkavý, že jsem si řekla, že do toho půjdu.

Smrt, umírání… To je téma, kterého se zdejší společnost bojí, má s ním problém a odsouvá jej stranou. Jak jste přesvědčila rodiče dětí, nota bene malých nezralých dětí?
Projekt jsem začala realizovat na škole, kde mě rodiče znali. Věřili mi a umožnili svým dětem, aby se mnou do toho šly. Na začátku stačí jeden dva, ti to řeknou dalším… Když jsme šli do hospice poprvé, byla se mnou tři děvčátka a postupem se přidávaly další a další děti.

Jak návštěvy probíhají konkrétně?
Děti jednou za měsíc ve skupině spolu s učiteli docházejí ve volném čase do hospice, kde se přibližně půl hodiny věnují klientům.

Od jakého věku děti do hospice chodí?
Dětem nabízím účast na konci první třídy. Ale přicházejí v různém věku – a samozřejmě i odpadají, když třeba přijdou do puberty. Ale stalo se mi, že děti, které už odešly na střední, se staly dobrovolníky v hospici, takže ta zkušenost je nějakým způsobem motivovala.

Na videu popisuje jeden z žáků Alexandr Fanta, co při návštěvě hospice pociťoval. Že i když na pokoji leželi lidé, kteří se vůbec nehýbali a nijak nereagovali, měl pocit, že po vystoupení, které předvedli, se místnost jakoby rozzářila. Cítí to takto děti? Nemají třeba strach?
Děti to mají možná jednodušší než dospělí díky tomu, že jsou otevřené. I proto to mohou pociťovat, že „se tiché prostory jejich příchodem rozezvučí“, protože pacienti, i když nemohou kvůli svému stavu reagovat, přece jen vnitřně pociťují radost.

A co se týče strachu – skupinu, která do hospice dochází, tvoří různě staré děti. Ze zkušenosti vím, že právě tou skupinou jsou chráněny – sice mají přímý kontakt s umírajícími, ale nejsou v tom samy, jsou ve „své“ skupině; a ta jim dává pocit bezpečí mnohem víc než já. Já jsem sice ten, kdo vše zprostředkuje, umožní, ošetří, namotivuje, ale ochranu si poskytnou navzájem.

Probíráte pak ještě nějak návštěvy?
Ano, důležité je, že o tom všem spolu s dětmi mluvíme – ony vědí, kam a proč jdou, vědí, že jsou tam umírající lidé, kteří už třeba příště na pokoji nebudou. Po návštěvách pořádáme tzv. pohospicové snídaně, kdy dětí sdělují své dojmy, mluví o tom, co prožívaly, mohou se svěřit se svými pochybnostmi nebo strachem.

Zjistila jsem, že jim tím umožňuji otevřít téma, které je v drtivé většině rodin tabu – ty děti mluví třeba o tom, že ani nevěděly, že jim zemřel dědeček, protože nebyly na jeho pohřbu. Nechodily do nemocnice, když jim umíral strýček, ale mluví i o tom, že jim zemřelo třeba morče… Doma jim neříkají, že někde něco začíná a někde také končí. Ale ony to chtějí slyšet. Vztah dítěte a konečnosti života je přirozený.

Před rozhovorem jsme spolu stály na schodech a přibližně desetiletý chlapec vám velmi upřímně gratuloval k ceně. To byl někdo z vašich žáků?
To bylo největší překvapení tohoto večera, toho chlapce vůbec neznám. Ale gratuloval mi natolik upřímně, že mě to dojalo. Z tohoto večera si ho asi budu pamatovat nejvíc kromě okamžiku, kdy jsem s třesoucími se koleny stála na jevišti při předávání ceny a dívala se do zaplněného hlediště.

Studentům není jedno, co se kolem nich děje

S ředitelem projektu Jeden svět na školách Karlem Strachotou o ceně Gratias Tibi:

Na webových stránkách Gratias Tibi je uvedeno: „Cena Gratias Tibi je udělována za občanskou aktivitu, postoj či počin mladých lidí, kteří pozitivně ovlivňují život v komunitě nebo celé společnosti.“ Co přesně si pod tím představit?
Je to ocenění pro mladé lidi, kteří se snaží měnit věci kolem sebe k lepšímu, přispívají k tomu, aby se lépe žilo v místě, kde žijí, a pomáhají těm, kdo pomoc potřebují. Společné pro všechny projekty je to, že za nimi stojí mladí lidé, kteří si uvědomují spoluzodpovědnost za svět a k oné spoluzodpovědnosti se také hlásí.

Jde o dobrovolníky, občanská sdružení, školní třídy?
Cena zahrnuje tři věkové kategorie: u té nejmladší jde o školní třídy nebo děti z jedné základní školy, kdy za projektem stojí většinou pedagog, který je vede. Naopak u kategorie středoškoláků a mladých do třiceti let, tam to rozhodně nemusí být jen parta z jedné školy, ale třeba kamarádi z jedné vesnice.

Z kolika projektů se vybírali finalisté? A jaká byla kritéria?
Letos porota vybírala z 233 přihlášených projektů – upřednostňovali se dlouhodobější aktivity, projekty, které inspirují a zapojují ostatní a mají inovativní přístup, a také méně známé projekty a aktivity, což může být klidně třeba mapování studánek v regionu, ale také opomíjená témata, například právě pomoc v hospicích.

Když jsem si pročítala finalisty, většina se týkala pomoci znevýhodněným lidem, seniorům, dětem v dětských domovech, či zvelebení v místní komunitě. Jen málo projektů bylo „politických“.
Gratias Tibi je ocenění především za občanské angažmá a aktivitu. Nicméně k setkávání s politiky, místními zastupiteli při realizacích projektů dochází, když je třeba určité věci vyjednat apod. Od mnoha mladých lidí pak po těchto zkušenostech zaznívá, že některé věci by mohli více ovlivnit, kdyby sami v obecním zastupitelstvu seděli. Což se nakonec i stalo, loňský finalista ceny Gratias Tibi David Šebesta se z těchto důvodů rozhodl kandidovat v podzimních volbách a dnes je obecním zastupitelem ve Vroutku.

Respekt připravuje speciál z rozhovorů, které otiskl v průřezu 25 let své existence. Při jejich pročítání má člověk dojem, že co se týče politiky, byli mladí přece jen více slyšet, například při parlamentních volbách v roce 2010, při prezidentských volbách… Proč nejsou více kritičtí k současné politice?
Hodně jezdím po školách a je pravda, že mezi mnohými studenty převládá otrávenost z konfrontačního stylu politiky, vnímají ji jako výtah jedinců k moci a sami se nechtějí politikou „pošpinit“. Nicméně rozhodně nemám pocit, že by studenti byli k současné politice nekritičtí, naopak. Jsem přesvědčený, že přibývá aktivit a projektů podobných těm, které se objevily v nominacích Gratias Tibi.

Kategorické soudy o zkaženosti nejmladší generace, jejím sobectví a malé občanské angažovanosti vynášejí mnozí z generace jejich rodičů a prarodičů, tedy z generace, která se před listopadem 1989 až na výjimky angažovala minimálně. Naopak Aktivní kolaborací s režimem nebo pasivním přihlížením přispívala k devastaci občanské společnosti.

Václav Havel v srpnu 1989 pro samizdatový Sport řekl, že „politikum je i rockový koncert, mše nebo výstava obrazů“. S tím by se dalo souhlasit, nemyslíte?
Ten rozhovor pochází z normalizačního Československa, z doby naprostého odcizení občanů od státu a jeho základních institucí, minimálních projevů občanské angažovanosti nebo občanských postojů. Je z doby nesvobody, vlády jedné strany. Slovo demokracie bylo propagandistickou pochoutkou a politika skutečné svinstvo.

Demokracie nabízí možnosti, jak věci kolem sebe ovlivnit. Určitě potřebujeme silnou občanskou společnost. Role politických stran by ale podle mě neměla být umenšována na její úkor. Zastupitelskou demokracii považuji za nejlepší formu správy věcí veřejných, stejně jako tradiční soutěž různých demokratických politických stran. Nehledal bych řešení v „nepolitické politice“. A už vůbec ne v době, kdy slýchám, že ti, kdo politická rozhodnutí dělají, kdo tolik ovlivňují naše životy, opakovaně deklarují, že nejsou politiky. Česká republika potřebuje kultivovat politickou kulturu. A rozhodně potřebujeme nové, mladé, slušné, zodpovědné a schopné politiky.

Cena Gratias Tibi byla letos udělena podruhé. V překladu znamená Díky Ti. Za těmito slovy zůstávají jakoby nevyřčená další slova. Je tomu tak?
Toto ocenění není jednorázovou akcí, ale součástí mnoha dalších projektů Člověka v tísni, jež probíhají pod hlavičkou Kdo jiný? Je to vzkaz mladým lidem, že očekávat, že někdo něco změní za nás, žádnou změnu nepřinese. Takže ta nevyřčená slova jsou: Kdo jiný?