Čína jako námořní mocnost

Na třech různých odborných seminářích věnovaných tématu mezinárodních vztahů a bezpečnostní problematiky v Asii pořádaných v uplynulých dvou týdnech zde v Singapuru nebylo možné nezaregistrovat tu enormní pozornost věnovanou rostoucímu vlivu Číny v regionu. Řečník po řečníkovi, ať už z Japonska, Spojených státu, nebo z Indie, poukazovali především na vzestup Číny coby „námořní mocnosti“, která kromě ekonomického a politického vlivu, chce prosazovat své zájmy i prostřednicvím silného vojenského námořnictva.

Obavy z námořní mocnosti

Tokyo, jak jeden řečník zdůraznil, se obává, že ji může Čína v budoucnu vydírat námořní blokádou strategicky významného Melackého průlivu mezi ostrovem Sumatra a Malajským poloostrovem, kterým každý den přepravují tankery miliony tun ropy z Blízkého východu mimo jiné právě do Japonska.

Jiný řečník obvinil Čínu, že její urychlující se vojenská expanze povede k novým závodům ve zbrojení mezi asijskými zeměmi. Jak mi mezi čtyřma očima sdělil jiný účastník jednoho z těchto odborných seminářů, kterým je blízký spolupracovník indického premiéra a tamní přední expert na národní bezpečnost Indie, indická vláda je velmi znepokojena současným vývojem v souvislosti s otevřenou vojenskou expanzí Číny.

Největší starosti dělá indickým představitelům snaha čínské vlády o vybudování řady vojenských a diplomatických strategických základen, přezdívaných jako „šňůra perel“, podél námořních tras spojujících Blízký východ s Jihočínským mořem. Podle jeho slov „Indie dnes čelí jakési formě ‘obklíčení‘ ze strany Číny, která při implementaci této ofenzivní strategie používá mimo jiné sousední státy Pákistán, Bangladéš a v poslední době i Srí Lanku“.

Neopodstatněné obavy?

Nedávno vysoký představitel čínské armády oznámil světu plán Číny postavit do roku 2010 první letadlovou loď. Podle některých odhadů bude mít Čína vybudované válečné loďstvo do roku 2020.

Vědomi si rostoucího znepokojení svých sousedů, čelní představitelé v Pekingu tvrdí, že jsou tyto obavy neopodstatněné. Nicméně teorie koncipovaná prominentním čínským intelektuálem Zhengem Bijanem nazvaná The Peaceful Rise of China (Mírový růst Číny) naopak obyvatele sousedních zemí spíše utvrdila v jejich obavách.

Podle magazínu Newsweek, jelikož ostatní státy Číně příliš nedůvěřují, hovořit v tomto kontextu o „mírovém růstu“ bude mít paradoxně za následek jen další prohloubení této nedůvěry. „Je to jako kdybyste se snažili přesvědčit lidi o tom, že za chvíli zažijí poklidné zemětřesení.“

Směřování Číny

Odborníci na mezinárodní vztahy v současnosti polemizují o tom, jakým směrem se bude vývoj v souvislosti s růstem vlivu Číny dále ubírat. Na jedné straně je extrémní pohled, který předpokládá, že se Asie postupně vrátí do doby před více jak třemi staletími – tehdy Čína v pozici „Říše středu“ politicky, ekonomicky i kulturně dominovala celému regionu, přičemž sousední království a sultanáty byly v pozici jejích vazalů, které musely na důkaz své podřízenosti posílat pravidelně tribut čínským císařům.

Druhá extrémní alternativa budoucího vývoje je jakýsi návrat do období „studené války“, přičemž hlavními aktéry v tomto souboji o sféry vlivu v Asii bude Čína a Spojené státy. Konec konců námořní strategie Pekingu se prakticky inspirovala americkou zahraniční politikou zdůrazňující důležitost „námořní síly“ Spojených států, tedy země, kterou Čína vnímá jako svého klíčového strategického soupeře v regionu.

Státy jako Indie, Japonsko, Vietnam nebo Indonésie za této situace realizují zahraniční politiku, které se v odborné terminologii nazývá „hedging“, nebo-li „politika zajišťování se proti rizikům“.

Prakticky to znamená, že zatímco na jedné straně má každá z těchto zemí eminentní zájem na ekonomické spolupráci s Čínou (a tak prohlášení jejich vlád o „vzájemných přátelských vztazích“ jsou na denním pořádku), na druhé straně tyto země soustavně usilují o vyvážení rostoucího vlivu Pekingu.

V rámci této politiky tak Tokyo postupně posiluje svou alianci s USA a v rámci „strategického partnerství“ Japonska s Indií podepsaly obě země letos v říjnu smlouvu o prohloubení bilaterální vojenské spolupráce. Také indičtí představitelé zdůrazňují význam „strategického partnerství“ Indie se Spojenými státy do té míry, jako by se ve skutečnosti jednalo o (zatím formálně nevyhlášenou) „vojenskou alianci“.

Americká přítomnost

Při pracovní návštěvě v Ho Či Minově městě, bývalém Saigonu, před třemi lety mě asi ze všeho nejvíce zaujala impozantní americká bitevní loď v přístavu v centru města a američtí vojáci koketující s místními dívkami v ulicích metropole. Kdo by to čekal – pouhé dvě desetiletí poté, co tehdy nenávidění Američani „prohráli“ svou válku proti „komunistické hrozbě“ ve Vietnamu.

Dnes jsou totiž vztahy mezi komunistickým režimem ve Vietnamu a USA ve znamení prohlubující se ekonomické, politické i vojenské spolupráce, která mimo jiné zahrnuje i vzájemnou výměnu tajných zpravodajských informací a trénink vietnamských armádních špiček ve Spojených státech.

Některým americkým představitelům asi konečně došlo to, co se jim již v roce 1945 snažil vysvětlit tehdejší vůdce vietnamských komunistů – totiž, že po tisíci letech čínské nadvlády měli Vietnamci velký zájem udržovat úzké a přátelské vztahy s USA a dalšími západními zeměmi. Ho Či Min svůj postoj tehdy barvitě vysvětlil: „Raději budu čichat pět roků francouzský hnůj, než abych jedl čínský hnůj dalších tisíc let.“

Vcelku jasně objasňuje politiku dlouhodobé vojensko-bezpečnostní spolupráce Singapuru s USA bývalý předseda vlády tohoto ostrovního státu: „Žádná kombinace zemí jihovýchodní a východní Asie – Japonsko, Jižní Korea, Taiwan a celé sdružení ASEANu – není schopná vyvážit sílu a vliv Číny. Proto je tak důležitá role USA, které jsou schopné nám všem slabším státům zajistit do budoucna dostatečný ‘prostor k životu‘.“

Autor je Visiting Research Fellow při National University of Singapore. Členem Asociace pro mezinárodní otázky.