Cesta do neznáma

To cestování je pěkná otrava. Tato věta určitě běžela hlavami spolku ministrů práce z celé Evropy, když se koncem ledna trmáceli z brněnského letiště v dešti autobusem na poradu do Luhačovic. Po společné ochutnávce vína a jitrnic ale otočili a své vrcholné setkání uzavřeli jasným vzkazem všem Evropanům: je krize, a proto se stěhujte se za prací, pomůžete tím sobě i ekonomice.

Zní to hezky, ale praxe na kontinentě je zatím usedlejší. Z domova se zpravidla nikomu moc nechce a úřady tu oslavovanou cestu za lepším zrovna neusnadňují. A v Česku to platí dvojnásob. Co nám vlastně nejvíc brání, abychom si začali hledat práci i za humny?

Symbol úspěchu

Angelika Bazalová právě přebalovala roční dceru, když jí na stole zazvonil telefon. „To místo je volné, máte o něj ještě zájem?“ ozval se v aparátu ženský hlas. Na konkurz do pražské redakce BBC zajela z rodného Havířova pár týdnů předtím spíš z hecu a mnoho od něj nečekala. Když krátce po jasném „ano“ položila sluchátko, ještě chvíli jí nedocházelo, na co vlastně kývla. Znamenalo to rozloučit se se všemi kamarády a sousedy, přesvědčit manžela, vzít malou dceru a odjet do nejistoty.

Podobné dilema – a nutno dodat, že v mnohem prozaičtější podobě – dnes zažívají tisíce lidí, kteří v krizi přišli o práci, nebo jim to hrozí. Má smysl se kvůli místu stěhovat? Z vládních míst zaznívají hlasitá povzbuzení, že se není čeho bát, ale příběh paní Bazalové dobře ilustruje, že cesta není snadná ani v případě, že se vydáváme za svým zářivým snem.

Práce v jednom z nejoceňovanějších médií na světě měla pro Angeliku Bazalovou osudovou přitažlivost, kvůli které stojí za to ledacos obětovat. Bude-li to nutné, dokonce i manželství, ve kterém to v poslední době trochu skřípalo. Když si manžel tu zprávu vyslechl, zuřil. Měl v Havířově malou firmu a obchod s počítači. Nechtěl nic měnit a vyčítal ženě, že chce okrást svou dceru o dětství a pohřbít jejich vztah. To ji ještě více zatvrdilo.

„Bylo jasné, že to budu muset utáhnout sama, ale naštěstí mi nabízeli dobrý plat.“ Vlastně ani nezjišťovala přesně, kolik se platí za nájem, kam si přehlásí pobyt, jak řešit smlouvy na plyn a elektřinu. Manžel zůstal v Havířově a paní Bazalová s dcerou odjela do Prahy. Tři neděle bydlela u sestry a každé odpoledne po práci sháněla podnájem.

Pak vzala první nabídku bydlení v paneláku. Po odečtení nákladů na bydlení jí pořád zůstávalo asi osm tisíc, z nichž se dalo s odřenýma ušima vyžít. Nastal však další problém – s hlídáním. „Našla jsem asi troje jesle, výhradně pro lidi s trvalým bydlištěm v místě, na chůvu jsem neměla,“ vybavuje si paní Bazalová. Když už byla zoufalá, nabídla se jí maminka, že ze začátku bude Nikolu hlídat ona. Přestěhovala se z Havířova a „začátek“ se protáhl na dva roky.

Úřední věci si Angelika Bazalová začala zařizovat až po roce. Kvůli doktorům nejdřív pendlovaly s dcerou mezi Prahou a Havířovem, ale časté cesty s malým dítětem ve vlaku obě unavily, takže si nakonec paní Bazalová po dvou letech přehlásila trvalé bydliště do Prahy. Manžel mezitím zavřel svůj podnik a přesídlil za ženou a dítětem. Dnes by mohli sloužit jako příběh úspěchu: oba mají dobrou práci v hlavním městě a díky tomu si mohou dovolit pronájem vily v prestižní čtvrti Hanspaulka.

Angelika to vnímá jako symbol toho, že něčeho v životě dosáhla. „Člověk nesmí být lokální patriot,“ uvažuje dnes paní Bazalová o své anabázi se stěhováním. „Moji známí z Havířova potřebují kolem sebe mít sousedy, přátele, ti by se nepřestěhovali, ani kdyby jim dávali dům ze zlata. Já na místech a věcech tak nelpím, klidně bych mohla bydlet v Berlíně nebo v Thajsku.“

Celý článek čtěte v pondělním vydání týdeníku Respekt.