V Kaurismäkiho uprchlické pohádce ještě Evropa umí pomáhat
Michael Haneke ukazuje proměny současnosti na rozkladu bohaté rodiny
Jsou jména, na která se na filmových festivalech chodí, i kdyby zfilmovala telefonní seznam. Předchozí tvorbou si tito tvůrci vytvořili pověst, která dává divákům naději, když už ne záruku, že uvidí něco výjimečného nebo alespoň standardně kvalitního. Což není ve změti filmů vůbec málo. Doyen finské kinematografie Aki Kaurismäki a Rakušan tvořící většinou ve Francii Michael Haneke k takovým tahákům patří.
Jejich nejnovější filmy Druhá strana naděje a Happy End tak náležely k těm, které na karlovarském festivalu bezpečně plnily sály. Podle kuloárních informací je Druhá strana naděje posledním Kaurismäkiho celovečerním filmem vůbec. Pokud ano, pak se loučí v dobré kondici. U Hanekeho se naopak nelze nad jeho Happy Endem ubránit pocitu, že předznamenává čas loučení.
Aki Kaurismäki si dal mezi svým předchozím a nejnovějším filmem šestiletou pauzu. Tematicky ale jde o tvůrčí blížence. Jak snímek Le Havre zasazený do stejnojmenného francouzského přístavu, tak Druhá strana naděje se věnují otázkám nucené vykořeněnosti, schopnosti empatie a ochoty pomoci tomu, kdo pomoc potřebuje, jakkoliv to pro toho, kdo pomoc dává, to může být nebezpečné či nevýhodné. V obou případech se tak děje na pozadí střetu rozdílných kultur, jejž zrcadlí Kaurismäkiho vizuální pojetí, které si vypůjčuje z minulosti. Ať jsou to třicátá nebo padesátá léta, obojí kontrastuje s „moderním“, dynamickým, realistickým nebo naturalistickým stylem současné artové evropské kinematografie.
Kaurismäki zůstává mužem v minulosti, kde platila jiná pravidla filmového vyprávění – strnulé kompozice, minimální dramatičnost, velká gesta, pomalé herectví – ale i jiná pravidla a ideály lidskosti. Nebo takovou představu jeho filmy nostalgickým odérem alespoň navozují; jsou jako duševní přístavy v hektickém a složitém světě.
Le Havre je příběhem starého čističe bot, kterému do poklidného života vstoupí třináctiletý africký kluk na útěku, jehož se rozhodne chránit. Afrického teenagera ve Druhé straně naděje střídá dospělý Syřan, jenž utekl z obléhaného a bombardovaného Aleppa do Evropy. Během cesty přes Turecko, Balkán i Maďarsko ztratí sestru a po měsících marného hledání skončí z donucení na nákladní lodi vezoucí uhlí do Finska.
Doslova se vynoří z černé hromady, kde byl neviditelný, a požádá ve Finsku o azyl. Po peripetiích ve sběrném táboře, odkud uprchne před vyhoštěním, se jeho cesty protnou s lakonickým prodejcem košil, který odešel od své ženy-alkoholičky a otevřel si svéráznou restauraci zabydlenou ještě svéráznějšími zaměstnanci.
Kaurismäki se znovu pouští do žánru sociální pohádky, kde dobro vítězí - alespoň dočasně, nebo alespoň tam, kde je to nejvíc cítit - nad zlem a kde jsou dobří lidé ochotní pomoci člověku v nouzi. Ve hře je kromě typického jemného humoru propleteného sarkasmem a svérázných figur tentokrát třeba i roztomilý pes, kterého se hrdinovi během skrývání před policií rutinně prohlížející restauraci podaří přivést k islámu.
V jistém ohledu je Druhá strana naděje Kaurismäkiho nejvíce idealistickým snímkem. Nový svět v něm naráží na ten starý, který ještě nárazy dokáže pohltit a zpracovat, přijmout, aniž sám ztratil něco ze své síly a stability. Jasnější by metafora pro to, jak je možné vidět současnou Evropu, zachová-li si člověk naději, už ani být nemohla. Kaurismäkimu se podařilo „nepopulární“ nebo exploatované téma uprchlíků natočit po svém, bez vypjatosti či klišé. A jeho film je navzdory staromilskému postoji i tónu politicky aktuálnější než většina „angažovaných“ snímků, které na stejné téma vznikají.
K nim svým způsobem patří také Hanekeho Happy End. I tvůrce přezdívaný pro rigoróznost svých filmů „pan profesor“ do svého portrétu bohaté buržoazní francouzské rodiny v rozkladu začlenil emigrantskou rovinu. Film se odehrává v přístavu Calais, který je klíčovým uzlem migrantů z Afriky na cestě do Velké Británie - a kde vzniklo i neslavně proslulé divoké tábořiště zvané Džungle, kde bivakovaly tisíce běženců. Takové Calais je ale jen tušené jako cosi tam venku. Haneke se nepouští do realistické observace uprchlické každodennosti. Skupinka Afričanů se na scéně krátce objeví až v samém závěru, navíc jako součást synovské rebelie proti dominantní matce.
Hanekeho pohled je pevně namířen na rodinu pohodlně žijící v luxusním sídle se služebnictvem a na povrchu řešící „trable“ se zříceným svahem na novém developerském projektu, který pohřbil jednoho z dělníků. Pod fasádou se ale rozpadá jedna cihla za druhou, jak se postupně odkrývají temné činy členů rodiny. Haneke staví rozvolněný portrét jako hru na informační schovávanou, kdy systematicky zatajuje souvislosti, okolnosti nebo povahy vztahů.
A jako zručný tvůrce, kterým bezesporu je, nabízí drobný narativní puzzle. Několik momentů sice lehce nasvítí hlubší příčiny problémů – jako když rebelující syn přivede na matčinu svatbu zmíněnou skupinku migrantů, čímž pokračuje jiným způsobem v blahosklonném vykořisťování, které mu vadí v případě služebnictva. Jenže jako výpověď o proměňující se současnosti, jejímž symbolickým odrazem může být patologičnost rodiny, je film zdobně komatózní jako jedna z nešťastných postav.
Z Karlových Varů 2017:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
