Nechci točit docu-porno, říká Martin Mareček

Zatímco česká hraná tvorba letos v karlovarské soutěži zastoupená není, mezi dokumenty soutěží nový snímek Martina Marečka nazvaný snově i neurčitě Dálava. Stejně jako v ceněném snímku Pod sluncem tma sleduje autor svébytnou dvojici na cestě mimo Česko, tentokrát do malé ruské vesnice. Otec a náctiletý syn se však pokoušejí opravit něco podstatně křehčího a složitějšího než jsou rozvodné krabice elektrického proudu, které trápí inženýry elektrifikující africkou školu – zvláštně narušené rodinné vztahy. „Vztahování se k dítěti ať už k sobě nebo vedle sebe, by se nemělo podceňovat. Sleduju, jak se s postupujícím věkem lidé chovají vlastně nezrale. Moje postava to o sobě alespoň ví a zkouší s tím něco dělat,“ říká Mareček, jehož Dálava měla v úterý v Karlových Varech světovou premiéru.

Uprostřed pokoje stojí na hlavě muž v trenýrkách. Úvodní scéna v jednoduché zkratce ukazuje na jistou svéráznost hlavního hrdiny Víta Kalvody, bývalého hipíka a následně finančního poradce, který později bude podobně meditovat uprostřed pokoseného pole během jedné z přestávek na cestě Praha-Rusko. S postupujícím dějem stoj na hlavě může divák brát i metaforicky: Vítovy rodinné vztahy jsou tak trochu postavené na hlavu a cestou, kterou podniká se synem, se jim pokouší vrátit rovnováhu, jak to jen dokáže.

Ve vedlejším pokoji leží Vítův syn Gríša, který bude za chvíli se sbaleným batohem ironicky odpovídat na „trapné“ dotazy svého otce. Ironický distanc introvertního puberťáka se otec pokusí prorazit nebo obejít ještě několikrát. Vztah otec-syn je jednou osou Dálavy. Tou druhou je vztah otec-dcera. Zatímco se synem zápasí jako s normálním puberťákem a učí se mu dávat prostor i za cenu vlastního sebezapření, s dcerou je vztah víceméně virtuální. Žije se svou matkou v Rusku a dlouho ji neviděl. Intimní vztahový portrét se tak postupně protíná s téměř detektivní linkou pátrání - s nečekanými zápletkami i vyústěním.

Víta Kalvodu potkal Mareček před pěti lety, když sbíral materiály na případný film z finančního poradenství. Osud bývalého finančního poradce se nakonec ukázal být zajímavější než původní téma. Jeho příběh obsahoval příliš mladé otcovství, dramaticky rozdělenou rodinu, únos i zen buddhismus. Marečkovi prý jeho odysea připomínala „kombinaci vývojového a pikareskního románu“. Původně chtěl Kalvodův příběh natočit jako hraný film a několik let pracoval na různých verzích scénáře spolu s Tomášem Bojarem a Markem Šindelkou. Nakonec se ale na hraný film necítil. „Měl jsem inspiraci velkými filmovými freskami, myslím, že by to šlo vyprávět, ale netroufal jsem si na to,“ vysvětluje a dodává: „Z té redukce, kterou jsme zvolili, vycházelo tísnivé sociální drama - a mě nepřišlo inspirativní dělat hraný debut takového typu.“

Dálava je tak minimalistickou verzí podstatně košatějšího lidského příběhu, který zůstává aktuálně ve verzi docu-románu, jejž Kalvoda s Marečkem několik let coby přípravu na hraný film psali. Jednou větví, která nepotřebovala velké plátno ani několik dílů, ale auto a specifický cíl. „Původně jsem měl větší ambici ukázat proměnu člověka, nakonec se to dotklo jen jednoho aspektu – jeho odvahy zkusit napravit svoje vztahy, což je strašně složité,“ říká Mareček.

Dálava je typ dokumentu, jehož protagonisté si dokumentaristu pouští k tělu. Úzce spolu komunikují, nechávají jej zpracovávat jejich příběh včetně citlivých rodinných záležitostí a kapitol. Natáčení tak otevírá řadu etických otázek. „Tvůrčí etika je komplikovanější než u hraného filmu. „Nechci točit docu-porno a řeším, jak moc je možné aktéra odhalit, aby mu to neublížilo, ale zároveň to mělo nějakou vypovídající hodnotu,“ říká dokumentarista. S Vítem spolupracoval a poznával se léta. Chodil s ním na pivo. S jeho synem Gríšou – který je vlastně do velké míry hlavní postavou – si vyměňoval maily, z nichž pak vycházely některé situace interakce s otcem.

Čtvrt roku pak testoval, jak budou společně fungovat před kamerou, jak si zvyknou na štáb. Důležitým momentem podle Marečka bylo, když oba aktéři přijali, že je to vlastně verze jejich životů, jak je vidí dokumentarista. „Je to moje verze jeho příběhu. Dělám z nich fikční postavy. Sice se chovají a jednají nestylizovaně, ale zároveň si jejich chování a gesta vybírám do své vlastní verze,“ popisuje. Marečkova verze je lehká a vzdorovitá, každodenní i poetická, s momenty křehkými i absurdními, kterých přibývá, jak se dvojice dostává do pravoslavné vesnice, kde bydlí druhá, tajemná část rodiny.

„Točit dokumenty nablízko je stále složitější s tím, jak mají lidé touhu vidět se líp, nebo se otevřít do téměř auto-terapeutického modu. Vlna reality show a docu-soapu kontaminuje, jak se lidé vnímají,“ podotýká dokumentarista. Zároveň řeší emoční náročnost, která je spojená s intimnějším typem dokumentů, jež u jeho ranějších angažovaných snímků jako Auto mat nebo Zdroj nebyla. „Kvůli vyčerpávajícímu a složitému předivu vztahů, které jsou s tím spojené, přemýšlím, že bych se na dokumentární film vykašlal,“ říká. Ještě než to případně udělá, zajde ale s Vítem Kalvodou, který Dálavu na festivalu doprovodí, na pivo.