Za co vděčí česká škola covidu a uprchlické krizi

O Německu se říká, že tamní školství proměnila v sedmdesátých letech minulého století vlna tureckých pracovních migrantů. Učitelé v tehdejším západním Německu najednou stáli před úkolem dovést ke slušnému vzdělání žáky, u nichž se nemohli spolehnout na rodinné zázemí, na vzdělané nebo přinejmenším gramotné rodiče, kteří tak nějak přirozeně vědí, kudy teče Rýn a co napsal Goethe. U svých nových žáků museli být vděční za pár zvládnutých německých slov. Pokud měli ze škol odcházet gramotní němečtí občané, bylo to opravdu na učitelích, nebylo to snadné a všem bylo zřejmé, že tradiční metody na to stačit nebudou.

Pro některé změny je krize jediné řešení. Ale dají se takto „pozitivně“ hodnotit krize, kterými prošlo v uplynulých třech letech české školství? Příliš velký jásot není na místě, nicméně jisté optimistické signály patrné jsou. Dva roky distančního vzdělávání posunuly digitální dovednosti žáků a učitelů, ale současně s tím ukázaly, že potkat se ve třídě naživo může být nečekaný a žádoucí bonus. Hlasů, že školní budova a docházka jsou přežitek, výrazně ubylo.

Podobně se méně diskutuje o tom, jestli je, či není rozumné omezit množství učiva. Výuka přes obrazovku ho omezila ze dne na den, na mnoho učitelů přednášejících třiceti černým kolečkům na obrazovce přebujelost vyučované látky dolehla zvláště bolestně. I proto se aktuálně probíhající redukce rámcových vzdělávacích programů, které předepisují, co se má na základní škole učit, nese v mnohem konsenzuálnější atmosféře.  Neřeší se, zda je množství učiva nutné omezit, řeší se jak.

Podobně se pohnuly ledy ve věci wellbeingu, tedy toho, v jaké atmosféře a psychické pohodě se žáci učí. Opět tomu pomohla krize. Zatímco dřív bylo problematické dítě často odsunuto do zadní lavice jako nevzdělavatelné s argumentem, že za jeho chabé výkony může slabé rodinné zázemí, po covidovém restartu školství se vrátily děti do škol obecně v tak mizerném psychickém stavu, že bylo prakticky každému pedagogovi jasné, že nejdřív se musí žáci cítit alespoň trochu v pohodě, než bude mít smysl začít vyučování. I díky tomu se přestalo diskutovat o tom, zda opravdu jsou ve školách třeba školní psychologové a sociální pedagogové, a přešlo se ke konstruktivnějším otázkám. Kde je vzít a z čeho je zaplatit. A jak pomoci dětem, které nemají doma ani šuplík na penál a kam si položit sešit.

V jistém smyslu pozitivně nás popostrčila i ukrajinská uprchlická krize. Konec války se nerýsuje a je jasné, že do škol v září nastoupí až sto tisíc ukrajinských žáků. Je evidentní, že bez znalosti jazyka se jejich začlenění nemůže podařit. Podobně jako kdysi v Německu můžeme doufat, že to konečně prolomí neochotu části škol pracovat nějak vstřícněji s žáky, jejichž mateřským jazykem není čeština. To je letitý problém, zvláště na středním maturitním studiu, kde jednotné přijímačky z češtiny spolehlivě odfiltrují devadesát procent cizinců, kteří by se o takové studium ucházeli.

Organizace jako je META nebo Člověk v tísni na tenhle problém upozorňují už léta. Teď už je však jasné, že škola, která dítěti, jež uteklo s jedním kufrem z válčící Ukrajiny, říká, aby se někde jinde naučilo česky, a oni pak zváží, jestli u nich může studovat, se chová v naprostém rozporu s elementárními morálními i profesními pravidly.

Pomáhat právě těm, kteří se ocitli v nouzi, a nezahodit jejich talent třeba jen kvůli tomu, že zatím mluví špatně česky, to je úkol škol. Proto si takové instituce zřizujeme a je na novém ministrovi, aby to říkal jasně a nahlas. A zároveň dodal, co on a vláda udělají pro to, aby takový úkol mohly školy zvládnout. Zatím okolo toho problému, který se každým dnem blíží, panuje dosti hluboké mlčení.

Takže díky za krize. Bez nich bychom se asi o mnoho neposunuli.

Autor je dramaturg a scenárista, spolupracovník Informačního centra o vzdělávání EDUin