Z gymnaziálního studia se stalo podpultové zboží

Autor tohoto textu neumí posoudit situaci v celé České republice, ale pokud jde o Prahu a okolí, po letošních přijímačkách na střední školy výrazně přibylo vystresovaných rodičů. Poté, co jejich dítě nebylo přijato na gymnázium, stojí ve frontách před školami, rozesílají odvolání, podávají přihlášky do druhého kola a hlavně nechápou, co se to stalo.

Přípravě svých dětí věnovali mimořádné úsilí a často i mimořádné peníze, vybrali gymnázium, protože ze své profesní zkušenosti vnímají, že všeobecné vzdělání je nejlepší přípravou na vysokoškolské studium, ale ani velmi slušný počet bodů v centralizovaných přijímacích testech nestačil na místo v některé ze dvou škol, které zvolili. Mohou za to oni? Nebyli dost pečliví? Nebo jejich děti? Nejsou dost chytré a pracovité?

V tomto případě je dobré říct zcela jednoznačně: Chyba není na vaší straně. Děti a jejich znalosti jsou velmi pravděpodobně v pořádku. Zcela vadná, a to dlouhodobě, je struktura středních škol v Česku. A to, čeho jsme letos svědky v Praze, se velmi pravděpodobně postupně přelije do dalších krajských měst. Zvláště u prestižních čtyřletých gymnázií dnes platí, že prakticky všichni žáci, kteří se na ně hlásí, by takovou školu zvládli. Ale kapacity jsou omezené, středoškoláků v hlavním městě rok od roku přibývá, a to nebereme v úvahu uprchlický přírůstek. Během uplynulého desetiletí navíc nevznikly další střední všeobecně vzdělávací školy, které by byly schopné vlnu zájmu o tento typ studia pojmout.

Vraťme se o deset let zpátky. V křesle ministra školství nedávno skončil zmatený Josef Dobeš a po krátkém intermezzu Petra Fialy přejde resort do rukou sociálních demokratů, tehdy reprezentovaných Marcelem Chládkem. Prakticky ve všech krajských koncepcích je v té době napsáno, že není vhodné povolovat nové střední školy, a pokud, tak výhradně školy technicky zaměřené. Je to období, kdy řečem u piva i ve sněmovně vládly fráze: „maturitu by chtěl dneska každý“, „nepotřebujeme tolik doktorů norské literatury“ a „makat rukama není ostuda“.

Tento myšlenkový trend byl završen v roce 2017 spuštěním jednotných přijímacích testů na střední školy, jejichž víceméně nezastíraným záměrem bylo přesunout více absolventů základních škol na učiliště. Už to je pozoruhodné. V ČR chodí na učňovské obory třetina populace, což je podíl v Evropě rekordní. Podobně výjimečná je převaha odborných škol, maturitních i nematuritních. Více než dvě třetiny středních škol poskytují odborné vzdělání, méně než třetina všeobecné. Ve zbytku Evropy je tomu naopak. I když vezmeme v úvahu tradici průmyslově orientované země, představa, že se dá zastavit čas a rozmluvit rodičům vzdělávací ambice, se ukázala mylná.

Jak už to u podobných silových opatření bývá, důsledky byly přesně opačné. Zavedením přijímaček postavených na znalostních testech se základní školy ještě víc přeorientovaly na intelektuální trénink - a ti, kteří by chtěli „makat rukama“, vypadli učitelům ze zorného pole. Minimálně poslední dva roky školní docházky jim je věnována okrajová pozornost. Základka je lokálními politiky, rodiči, ale i kolegy z oboru hodnocena podle toho, kolik žáků úspěšně připraví na maturitní studium. Dramaticky roste zájem o víceletá gymnázia, protože to je šance protlačit dítě na tento typ studia, „dokud je čas“.

Jenže odchod velkého podílu žáků na víceletá gymnázia poškozuje druhé stupně základních škol. Ti žáci, kteří odtud směřují na odborné školy včetně učilišť, mají i kvůli tomu spíše nižší úroveň dovedností a znalostí, což se projevuje na nízké kvalitě absolventů části odborných škol a průmyslovek, kde je práce učitelek a učitelů mimořádně obtížná. Tím dál roste zájem o gymnázia, která pro rodiče představují jakousi (jakkoli problematickou) vzdělávací jistotu. Jenže v krajských koncepcích – i těch nových – je stále napsáno, že nové všeobecně vzdělávací školy nejsou žádoucí.

Proto zájem o stávající gymnázia dramaticky sílí, což vede mimo jiné i k jejich neochotě měnit poněkud zastaralý způsob vzdělávání. Proč by to dělala, když je o ně tak obří zájem? Kolo rozpadu základního a středního vzdělávání se úspěšně roztáčí. Rodiče jsou překvapení - a asi jen málokterý z nich zpytuje svědomí, jestli u kafe taky netrousil „maturitu přece nemusí mít každý a makat rukama není ostuda“.

No není, ale znamená to, že máme po léta ignorovat fakt, že rodičovská vzdělávací objednávka se dramaticky mění? Hezký příklad toho, jak to dopadá, když máme slabé ministry školství, kteří podlehnou okamžitým zájmům průmyslové lobby. Ale kapitáni průmyslu asi nepůjdou utěšovat zmateně pobíhající rodiče a nezaloží nové lyceum či gymnázium. Nenesou ani zodpovědnost, ani náklady, ani následky.

Autor je dramaturg a scenárista, spolupracovník Informačního centra o vzdělávání EDUin

P. S. Že se situace hned tak nezlepší, dokumentují citace z dva roky starého dlouhodobého záměru rozvoje vzdělávání ve Středočeském kraji pro roky 2020–2024. Na straně 23 se dočtete, že kraj se rozhodl nenavyšovat počet žáků na gymnáziích a dále podporuje povinnou přijímací zkoušku do maturitních oborů. Na straně 53 je graf, z něhož plyne, že do roku 2025 se zvýší počet středoškoláků o téměř 11 000 (z 62 tisíc na 73 tisíc) - a na straně 64 je uvedeno, že ke zřízení každé nové střední školy musí zaujmout stanovisko Hospodářská komora, Agrární komora a Svaz průmyslu a dopravy. Kampak se asi ti, kteří ve Středočeském kraji v příštích letech neuspějí, vydají za gymnaziálním studiem? Ano, správně, do Prahy.