Uštědřil jste mi políček. Otevřený dopis Janu Graubnerovi

V Praze dne 20. února 2025

Vaše Excelence, Monsignore Graubnere,

obracím se na Vás v první řadě jako obyčejný člověk. Také jako členka katolické církve v České republice, která se cítí být součástí jedné farnosti v centru Prahy (nikoli však farnosti u Nejsvětějšího Salvátora). Obracím se na Vás s hlubokým znepokojením nad rozhodnutím o odvolání P. Marka O. Váchy. Je to poprvé, co píšu takovýto dopis, protože sama sebe vnímám jako člověka s úplně jinými úkoly než vyjadřování se k veřejnému dění. Nicméně v tomto konkrétním případě a po mnoha podivných krocích vedení české katolické církve v posledních letech cítím skutečnou potřebu se k tomuto nějak vyjádřit.

Osobně Marka O. Váchu neznám. Nejsem součástí jeho farnosti a neznám ani jeho knihy. Pouze jsem četla několik rozhovorů s ním a vyslechla několik přednášek. Proto tento dopis není rozhodně motivován mým osobním vztahem k Marku O. Váchovi.

Předmětná událost ve mně nejprve vyvolala spoustu otázek, a z toho důvodu jsem se rozhodla si pustit videozáznam mše, kde došlo k oněm zásadním pochybením. Překvapilo mě, že mše byla naplněna hlubokou autenticitou, pokorou, laskavostí, byla vedena srdcem. Obsah této mše reprezentuje přesně a právě to, co já osobně chápu jako důležité a podstatné ve vztahu člověk – Bůh. V souvislosti s touto mší se mi vybavila následující slova z Matoušova evangelia 18,20: „Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich.“ Tak jsem to cítila i při sledování oné mše na YouTube.

Zkrátka mi najednou přišlo líto, že jsem na této mši nebyla osobně přítomna. Gesto arcibiskupství mi po zhlédnutí mše připadalo jako políček mně a dalším křesťanům v této zemi, kteří skutečnou podstatu křesťanství upřímně hledají a usilují o ni.

Vaše náhlé rozhodnutí dále ukázalo, že církevní vrchnost upřednostňuje formu nad obsahem a tento směr je praktikován autoritářským způsobem. V této fázi svého života vnímám jako nejdůležitější hodnoty pro život člověka na Zemi lásku, soucit a odpuštění. Také pokoru a vděčnost. To vše bylo přítomno v oné mši. Arcibiskupství však řeší ubrus?

Naše církev se prezentuje jako společenství založené na principech naslouchání, milosrdenství a dialogu. Papež František ve své encyklice Fratelli tutti píše: „Autentický sociální dialog předpokládá schopnost respektovat názor druhého a umění zřeknout se tvrzení, že můj názor je jediný možný.“ Tento přístup k dialogu a vzájemnému naslouchání je dnes více než kdy jindy klíčový. V této souvislosti bych připomněla i slova francouzského kněze Guye Gilberta: „Naslouchejte opravdově. Vnitřně. Nejde o to zaslechnout, ale naslouchat, dostávat se do nitra bytosti, objevovat v něm věci, které jsou jinak nesdělitelné... Naslouchat! Neúnavně naslouchat. Náš svět hyne pro nedostatek naslouchání.“ Pokud má být církev skutečným společenstvím věřících, musí naslouchat – a to nejen Bohu, ale i svým lidem včetně Marka O. Váchy. Včetně obyčejných věřících (jako jsem třeba i já).

Rozhodnutí o odvolání M. O. Váchy, bez transparentního procesu a možnosti obhajoby, vnímám v rozporu nejen s tímto poselstvím, ale také se základními principy demokratického fungování společnosti. Každý člověk má právo být vyslechnut a obhájit se. Neznám detaily právního vztahu mezi Markem O. Váchou a katolickou církví. Samozřejmě vím o existenci kanonického práva a jeho specifikách. Žijeme však v demokratické zemi se solidně ukotveným pracovním právem, kde se tak nějak očekává, že i církev bude příkladem spravedlivého a transparentního jednání, nikoli institucí, která obchází základní normy.

Můj otec MUDr. Petr Příhoda (1939–2014) zastával stejnou pozici jako Marek O. Vácha na 2. lékařské fakultě UK – byl vedoucím katedry lékařské etiky. Zároveň byl aktivním křesťanským publicistou. Přednášel v rámci Křesťanské akademie a autorsky působil v příloze Katolického týdeníku Perspektivy. Měl úctu k vedení církve, ale určitě by v případě této velké nespravedlnosti nemlčel. Dělám to i kvůli tátovi.

Jsem přesvědčena, že naše církev by měla být místem otevřeného dialogu, kde i různé názory mohou vést ke společnému růstu a hlubšímu vzájemnému pochopení nás všech. Celá tato záležitost nás všechny více rozděluje, než spojuje a bohužel nejen já, ale spousta dalších členů katolické církve v naší zemi ztratila důvěru ve Vás, tedy ve vedení církve v naší zemi. Je mi líto, že to tak je. Prosím Vás proto, zda byste mohl Vaše kroky ještě zvážit, přehodnotit a umožnit otevřenou diskusi v rámci celé naší komunity.  

S úctou, 

MgA. Magdalena Nováčková, Ph.D.