Trafikanti jsou zločinci a Lincoln taky

Ta kauza je z právního pohledu opravdu zajímavá. Rezignují Šlachta s Ištvánem? Zavře se půl parlamentu, protože se zjistí, že to, co se tady praktikuje pod eufemismem „politika“, je jeden trestný čin za druhým? Má soud odhlédnout od právního hlediska a rozhodovat podle toho, co žádá rozhořčená veřejnost? A byl Lincoln zločinec?

Dívám se na celou věc z následující pozice: abychom mohli někoho stíhat a zavřít, musí být opravdu precizně prokázáno, že se konkrétního trestního činu dopustil. A hlavně, že trestní právo nemá zásadním způsobem ovlivňovat politiku. Na to máme jiné právní nástroje, které systémově nastaví, jak politici mohou se státními firmami či úřady zacházet, kdo může kontrolovat činnost státních orgánů či samospráv, jak stát zaručí přístup k informacím, a tedy k veřejné kontrole politiky. To je mnohem důležitější, než kolik zavřeme poslanců.

Pokud by bylo jednání Nečase, Tluchoře, Kalouska a dalších označeno jako trestný čin, obávám se, že pak by byla hranice mezi politickou domluvou a trestným činem zcela nejasná. Zločinec zpravidla ví, že páchá něco nezákonného; neví jen to, zda a kdy mu na to někdo přijde. V reálné politice ale nejde vládnout s paranoiou, zda na vás nepřiletí komando, protože jste v minulosti domluvili podporu vládě za nějaký flek a policii se to zrovna začne nelíbit. V takovém případě by asi bylo trestným činem každé sestavování vlády.

Několik minel

Kdo viděl film Lincoln, ví, že nejdůležitější, 13. dodatek americké ústavy o zrušení otroctví byl přijat jen díky tak mohutnému rozdávání trafik, až to pěkné nebylo. Dnešní optikou by tedy měli jít všichni, kdo za funkce změnili názor, sedět - včetně Lincolna. Chápu, že aplikovat dnešní měřítka na tehdejší dobu, je stejně irelevantní jako nechat se vtahovat do debat, zda byl Beneš válečným zločincem. Nicméně pro zrušení otroctví a vkročení do zcela nové epochy bylo jedno, jakým způsobem se dostatku hlasů docílilo.

Domnívám se však, že policisté a Ištván udělali několik právních a argumentačních minel; ta nejvachrlatější právní konstrukce je, že vzdáním se mandátu umožnili schválení zákona. Tady policie automaticky předpokládá, že Tluchoř a další dva „rebelové“ mohou za to, jak následně hlasoval Pekárek a spol. Tím však zpochybňují podstatu parlamentní demokracie, která je založena na tom, že každý poslanec hlasuje zcela dle svého uvážení. Tluchoř nemůže být viněn za to, jak hlasuje nějaký jiný poslanec - to už je Minority Report.

Založit trestněprávní konstrukci na něčem tam vágním jako porušení poslaneckého slibu („slibuji na svou čest, že svůj úřad budu zastávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí“) vyžaduje skutečně odvahu. Jak chce Ištván dokazovat, že předmětné zákony nebyly v zájmu všeho lidu (a který zákon jako je)? Jak chce dokazovat, co je nejlepší vědomí a svědomí (je trestné změnit názor na zákon vteřinu před hlasováním)?

A do toho se nám ještě míchají články Ústavy jako tento: „Za projevy učiněné v Poslanecké sněmovně nebo Senátu nebo v jejich orgánech nelze poslance nebo senátora trestně stíhat.“ Vzdání se mandátu bylo učiněno na půdě Sněmovny, ale v tom okamžiku už přestali být exposlanci chráněni imunitou, takže za to stíhat jde? Nebo: „Poslance ani senátora nelze postihnout pro hlasování v Poslanecké sněmovně nebo Senátu nebo jejich orgánech.“

Můj názor je nicméně vedlejší. Směrodatné bude, co řekne soud. Třeba dokáže onu hranici mezi trestným činem úplatkářství a „běžnou“ politikou vytyčit tak, že si to Tluchoř se Šnajdrem a Fuksou ještě odsedí rádi.

Ruce pryč od policie

Neméně zásadní bude, jak tato kauza poznamená policii. Navzdory výše uvedenému je potřeba jasně říci, že policie má plné právo takto zasahovat; má plné právo myslet si, že něco je trestným činem, má i plné právo mýlit se. Stejně jako politici. Zatím je třeba politiky ocenit, že se nesnaží vyšetřování a průběh řízení zmařit. Žádné pokusy z dílny „justiční mafie“.

Že to politici označují za blbost, je jiná věc – i napříč odbornou a laickou veřejností běží souboj právních výkladů. Policie natolik zasáhla do politické sféry, že se to bez komentářů jejich aktérů neobejde. Postup policie a státních zástupců rozhodně neznamená, že je jim teď potřeba zastřihnout křidélka. Naopak; je třeba posílit jejich nezávislost.

Z lidského pohledu lze činnost orgánů činných v trestním řízení dobře pochopit: jsou ze stavu české politiky znechuceni. Když tak ve sluchátkách zachytili, jak si političtí šíbři domlouvají kšefty, začali s posvěcením soudu vše sledovat. A jednání „rebelů“ s premiérem a jeho squaw vyhodnotili jako natolik zavrženíhodné, že to naplnilo jejich subjektivní výklad trestného činu přijetí úplatku.

Při tom se ale dostáváme na tenkou hranici, jak se má trestní zákoník aplikovat na politické postupy. Soudce Šott, který rozhodoval prvoinstančně kauzu půjček ve Věcech veřejných, k tomu v rozhovoru pro LN uvedl: „Když premiér hrozí ministrovi, že při hlasování proti programu strany ho odvolá z vlády, někdo by mohl striktně vzato tvrdit, že je to třeba trestný čin vydírání. Ale nebyla by to rozumná aplikace trestního práva. Že je s funkcí předsedy výboru nebo ministra spojena vyšší mzda, to je jasné. Ale je to druhotné. Ultrastriktní aplikace trestního práva by skutečně rušila politiku.“

Jak z pozice trestního práva k politice přistupovat, bude určitě tématem i do budoucna. A bude nutné bedlivě sledovat, zda moc soudní a policie ukáže politikům, zač je toho loket a na základě svého právního názoru zavře kohokoliv kdykoliv, nebo zda naopak politici justici zastraší a nepohodlné případy nechají zamést pod koberec. Oboje by vedlo k destrukci právního státu.

Jak z toho ven

Ke skutečnému jádru věci se ovšem dostaneme teprve tehdy, když poodhrneme rovinu trestněprávní. Politici v takové míře „odklánějí“ a dohazují si trafiky proto, že naše zákony de facto umožňují legálně krást. Stát utajuje před občany vlastní smlouvy. Nevíme, jak jsou financovány strany. Nepohodlný úředník může být kdykoliv vyhozen, do dozorčích rad státních podniků si stát může dát kohokoliv. Jediné systémové řešení, jež nás může ze současného marasmu vyvézt, je přijetí zákonů, které politiku prosvětlí a dají jí jasná pravidla.

Prosazování protikorupční legislativy jako systémového řešení a jako prevence před podobnými výjevy může znít ode mne nepatřičně, neboť v rámci Rekonstrukce státu se o to společně s desítkami expertů, nevládním sektorem i zástupci byznysu snažím.

Proto použiji oblíbený trik a opřu se o názor autority. Daniel Hough, vedoucí Centra pro výzkum korupce na University of Sussex: „Je třeba klást důraz na otevřenost. Zavést opravdu transparentní procesy jmenování lidí do funkcí. Otevřenost a transparentnost jsou jádrem boje proti korupci. Účinným nástrojem je silný zákon o svobodném přístupu k informacím. Veřejnost musí mít co nejvíce informací o tom, jakým způsobem jsou přijímána rozhodnutí, kdo je dělá a s jakým cílem.“

Přesně o to se snažíme. Politiku prosvětlit, dát jasná pravidla pro přístup k úředníkům či státním firmám; tím přiblížit politiku občanům a postupně v ní navrátit alespoň elementární důvěru.

Pakliže se to nepodaří a zákonodárci budou dál sveřepě zákony odmítat, budou tvrdit, že zákony nic nevyřeší a že každá regulace je špatná, můžeme si začít balit kufry. A včas utéct někam, kde se politici zakleslí ve svých bezvýchodných ideologických blocích nerozhodli spáchat v zájmu všeho lidu a spolu s ním sebevraždu.