Symfonie z nového, trochu jiného světa

New York se může od loňského října pyšnit nově zrekonstruovanou David Geffen Hall, která je domovským sídlem newyorských filharmoniků. Byl jsem tak zvědavý, zda koncertní hala pojmenovaná po podnikateli v hudebním a filmovém průmyslu překoná akusticky mírně rozporuplný dojem z Carnegie Hall.

A hned úvodní tóny Wagnerovy předehry k opeře Tannhäuser daly jasně najevo, že investice v hodnotě 600 miliónů dolarů - tvořené z převážné části příspěvky privátních sponzorů - se vyplatily. Chvílemi jsem měl pocit, jako kdybych seděl v berlínské filharmonii, kterou stále považuji za akusticky nejlépe vybavený sál. Díky posunutí pódia směrem do sálu a úpravě počtu míst (nový sál jich má o pět set méně) je celkový zvuk skvěle prokreslený a plastický. Člověk může zavřít oči a užívat si celek, nebo se pohledem zaměřit na jakoukoliv sekci orchestru a slyšet detail. Ten večer slavila dirigentský debut u newyorských filharmoniků francouzská dirigentka Natalie Stutzmann, která Wagnera pojala lyricky a zpěvně. Ženskou přítomnost pak ještě zesílila fantastická americká violoncellistka Alisa Weillerstein, která bezchybně provedla Prokofjevovu Sinfonii concertante, jedno z nejnáročnějších koncertantních děl.

Ve druhé polovině se sálem rozezněla Symfonie „Z Nového světa“ Antonína Dvořáka, která pro českého skladatele znamenala vrchol jeho tvorby; amalgám všech jeho dosavadních schopností a talentu. Zajímavostí je, že v době premiéry se jednalo o symfonii pátou, až v návaznosti na skladatelův úspěch jej německý nakladatel žádal i o díla, která měl doposud schované v šuplíku - včetně prvních dvou symfonií, které psal v Praze jako čtyřiadvacetiletý. Dnes je symfonie známá jako devátá, čímž se řadí do klubu ostatních slavných “devátých” Schuberta, Mahlera, Beethovena a dalších. Dvořák psal svou poslední symfonii v letech 1982–83 a premiéra díla se konala v New Yorku v prosinci roku 1893 pod vedením maďarského dirigenta Antona Seidla.