Sobotkovo lišácké novátorství

Sociální demokraté rozjeli tento týden nevídanou věc. Vnitrostranické korespondenční referendum, kde nejdůležitější otázkou je, zda mají prostí členové strany schvalovat kandidátní listiny do všech voleb, které v republice probíhají. Pokud s tím budou souhlasit, strana nejenže získá u nás dosud neznámý prvek vnitřní demokracie - ale Sobotku by mohl ještě před komunálními volbami ovanout nezanedbatelný ozón novátorství. 

Jiná otázka je, zda může schvalování kandidátek stranickým plebiscitem oživit stranu a přilákat nové členy. Pokud lidé v základních organizacích získají právo veta, budou do určité míry omezeny nejvyšší orgány strany, které obsazují čelné pozice volebních listin spíš podle loajality než charismatu. Ale právě že jen do určité míry. Vždyť Sobotka se táže spolustraníků tak trochu lišácky, zda chtějí rozhodovat „o konečné podobě kandidátek.“

Což znamená, že když někdo bude mít výhrady například jen ke dvěma kandidátům, bude postaven před dilema: vzít nebo odmítnout seznam jako celek. Něco jiného by bylo, kdyby řadoví straníci mohli kandidáty kroužkovat, jak to činí voliči při volbách do Poslanecké sněmovny. K takové porci demokracie se ale Lidový dům zjevně nechystá. Povede takové přímé hlasování aspoň k omezení vlivu šíbrů a pijavic nalepených na stranu?

V případě těch nejprofláknutějších zřejmě ano. Ovšem ty by si už asi sociální demokracie - vyděšená koncem ODS - nedala na kandidátky ani při striktně kabinetním rozhodování. Naopak mohou v podmínkách přímého hlasování o kandidátkách posílit někteří méně viditelní političtí podnikatelé v regionech, kteří si umí zavázat členy místních organizací.

Objevují se názory, že pokud červencové referendum skončí krachem, bude to především Sobotkova blamáž. To nesporně ano. Ale už fakt, že se tady objevil lídr, který je ochoten jít do rizika kvůli něčemu, co pokládá za podstatné pro přežití strany, působí sympaticky. A prohra ve správném boji, jen zahájeném v nesprávný čas, ještě nemusí vůdci fatálně ublížit.

Je vždy dobré, když ve straně pulsuje život, názorový ruch, snaha se sebou něco dělat. Když je patrné, že strana nenechala po příchodu do vlády všechno na svých ministrech a neočekává v rozlenošené letargii mocenské pouze plody vládnutí. Sobotkův pokus o reformu strany by mohl vyniknout zvlášť ve srovnání s Babišovým hnutím ANO, které si dosud ani nezvolilo širší vedení a panuje v něm naprosté mrtvolno.

Pro osud ČSSD nicméně nakonec nebude rozhodující výsledek referenda, jak bude schvalovat kandidátky, ani to, kolik se objeví v jejím vedení žen. Ale zejména jak bude plnit hlavní roli tradiční strany, která spočívá v zastupování zájmů jejích voličů ve vládě.

Z tohoto hlediska jsou již uzákoněné zvýšení důchodů nebo vládou schválené zvýšení minimální mzdy, porodné na druhé dítě nebo úplné zrušení zdravotních poplatků přesně těmi opatřeními, které velká část voličů ČSSD ocení. Druhou podstatnou věcí bude, jak se sociální demokraté nakonec postaví ke slibované očistě státu. Tady už její poslanci začínají podezřele kličkovat například před svými závazky podpory některých zákonů garantovaných Rekonstrukcí státu.

Každopádně bude zajímavé sledovat, zda do jejího vládnutí vnese případná demokratizace strany nějakou novou dynamiku. Zda si sociální demokracie nejen udrží, ale víc upevní pozici zatím jediného rovnocenného konkurenta Andreje Babiše s jeho koncentrovanou, potenciálně nebezpečnou mocí. Takový úspěch Sobotkových reforem by byl v zájmu nejen voličů sociální demokracie.