Sever Bosny: V podstatě nás uplatili, ať se o migranty postaráme. Jenže tahle země to nezvládne

Upraveným parčíkem na břehu křišťálově čisté řeky prochází dvojice zamračených policistů. Jsou jednou z několika hlídek, které patrolují v ulicích a snaží se monitorovat okolí polorozbořeného squatu obývaného asi pěti sty afghánských migrantů. Ještě před dvěma lety je odsud aktivně vyháněli, dnes jen netečně procházejí a mizí za rohem.

„Ukázalo se, že místní autority nemohou se situací nic dělat,” komentuje to radní a univerzitní akademik Elvedin Sedić na terase hotelu Park, který stojí nedaleko zmíněné ruiny. Podle Sediće místní samosprávě k řešení krize chybí prostředky i jurisdikce. „Celá situace jen obnažuje širší problém nefunkčnosti samotné struktury země,” dodává.

Státní útvar Bosna a Hercegovina byl po rozpadu Jugoslávie a následné občanské válce vytvořen na základě provizorních Daytonských mírových dohod, které zemi rozdělily na dvě autonomní entity - Srby obývanou Republiku Srbskou, Federaci Bosny a Hercegoviny, ve které žijí hlavně Bosňáci a Chorvaté - a distrikt Brčko. Státní moc je reprezentována poměrným zastoupením jednotlivých národností a země má tři hlavy státu. Unsko-sanský kanton je jedním ze čtrnácti samosprávných celků Federace a má kromě městských samospráv i kantonální vládu s vlastními ministerstvy. Mnohaúrovňový systém státního zřízení výrazně komplikuje efektivní řešení problémů země - včetně migračního.

Podle Sediće je zapojení vyšších úrovní do řešení krize zásadní, protože město samo má jen skromné možnosti. „Věnovali jsme zdarma prostory pro dva tábory pro uprchlíky a vložili čtvrt milionu eur do stavby oficiálního tábora Lipa. Každoročně také podporujeme alespoň trochu Červený kříž. To je ale jen kapkou v moři,” podotýká. Náklady na řešení souvisejících problémů podle něj navíc Bihaći berou kapacitu řešit každodenní záležitosti. „Chybí nám třeba prostředky na čištění ulic,” ukazuje směrem ke squatu, v jehož okolí se vrší zbytky oblečení, jídla, plastových obalů, spacáků i všemožného harampádí, a odkud se line zápach.

Sedić ze situace viní právě nepružnou centrální vládu, která je prý k problémům regionu zcela netečná. Obdobný postoj sdílí většina obyvatel. Téma migrace se tak mimo jiné nepromítá v lokálním politickém boji: místní radikál Sej Ramić se svým antimigračním programem v městských volbách zcela propadl, zatímco starosta Šuhret Fazlić, během jehož mandátu krize vypukla, byl loni hladce zvolen znovu.

Mezi oligarchy

Pobytu cizinců v Bosně oficiálně řeší Service for Foreign Affairs, agentura spadající pod ministerstvo bezpečnosti. „To má ale v regionu jedinou kancelář se dvěma zaměstnanci, kteří se doteď zabývali jen registrací zahraničních turistů,” stěžuje si radní.  Některé samosprávy proto ve snaze snížit tlak na místní komunitu vydávají nařízení v rozporu s platnými právními předpisy. Během jízdy na další schůzku pozorujeme podél hlavní silnice směrem k hranicím kantonu procházející skupiny migrantů s batohy i policejní hlídky zastavující a prohledávající projíždějící vozidla. Bez platných dokumentů, které migrantům zpravidla chybějí, si není možné koupit lístek do hromadné dopravy ani jet v autě. Nelze jim poskytovat ani ubytovací služby nebo je zaměstnat.

„Mnoha věcem by se dalo předejít dobrou komunikací na lokální úrovni,” myslí si Gorana Mlinarević, politická analytička a lidsko-právní aktivistka, která k nám o chvíli později přisedá. „Kanton je fakticky rozdělen mezi několik oligarchů, kteří se navzájem nenávidí už od války. Její fyzické stopy sice pomalu mizí, ale politické důsledky se stále nepodařilo překonat,” říká při pohledu na několik zelení zarůstajících zhroucených domů u silnice.

To ilustruje například fakt, že starostou druhého největšího města v oblasti Velika Kladuša zůstává jednaosmdesátiletý válečný zločinec Fikret Abdić, který si průběhu války vyhlásil za podpory Srbů vlastní stát. Naproti tomu bihaćský starosta Fazlić byl jedním z vůdců bosenských jednotek, které s Abdićovými silami bojovaly. „Mnoho z těchto starých oligarchů ani nechce, aby systém fungoval, jinak by skončili ve vězení,” říká Mlinarević, přesto vidí hlavní problém v absenci dlouhodobé strategie na centrální úrovni.

Za řešení humanitární krize a azylových procesů jsou odpovědné dva úřady, kromě ministerstva bezpečnosti i ministerstvo lidských práv a uprchlíků. „Jenomže když jsou všichni zodpovědní za vše, tak zároveň nikdo není zodpovědný za nic,” dodává. „Nehledě na to, že máme jednu z nejvyšších měr korupce v Evropě.”

Migrace navíc představuje důležité téma pouze pro obyvatele Unsko-sanského kantonu. „Celostátní politici, kteří se jej pokusili uchopit, neuspěli, a tohle téma tak zcela zmizelo.” dodává. Chorvatská území na jihozápadě leží zcela bokem migrační trasy. V Sarajevu je počet migrantů na počet obyvatel nepoměrně menší a problém není tak viditelný. Republika srbská pak již od vypuknutí krize veškeré migranty ze svého území deportuje.

Roli suplují neziskovky

Absurdnosti situace jsme svědky při příjezdu do patnáctitisícového městečka Ključ, které leží na vnitrostátní hranici mezi Unsko-sanským kantonem a srbskou částí země. Autobus směřující do Bihaće je zastaven dvěma policisty, kteří vcházejí mezi cestující. O chvilku později odsud vystupuje muž, dvě ženy v pestrobarevných šátcích a několik dětí. „Každý den je to stejné,” říká asi pětačtyřicetiletá žena, která se představuje jako Sanela. A pokývnutím směřuje skupinu na malý kamenný plácek mezi hranicemi obou entit.

„Na vrcholu krize odtamtud přijíždělo denně i několik neoznačených autobusů plných lidí bez dokumentů,” popisuje žena. Policie spadající pod Unsko-sanský kanton se snaží tento proud zastavit, a migranti tak zůstávají mezi hranicemi. „Kdysi tady místní policie zastavila velkou skupinu a snažila se ji zatlačit zpět. Přišli ale policisté ze srbské části a namířili na migranty zbraně,” vzpomíná Sanela na situaci, kdy se proti sobě postavily dvě policejní jednotky téže země.

Nakonec se ve věci začala angažovat sama pod záštitou místního Červeného kříže. „Rozložila jsem stan a začala poskytovat základní potravinovou a lékařskou péči.” Dnes vede osmičlenný tým. Na kdysi holém plácku stojí provizorní toalety, vodní nádrž, několik zastřešených stolů s lavicemi, dvě zateplené boudy pro přespání a malá kancelář s ambulancí. Její práce výstižně ilustruje fakt, že roli oficiálních úřadů v zemi suplují neziskové organizace a zahraniční pomoc. Evropská unie na řešení krize od roku 2018 uvolnila téměř 130 milionů eur, a to zejména skrze Mezinárodní organizaci pro migraci a zmiňovaný Červený kříž.

Právě skutečnost, že místní nemají nad přitékajícími penězi kontrolu, je často kritizována. „Bosenské organizace ale nejsou ve stavu, kdy by byly schopné projekty vymýšlet a implementovat samy. Neumím si představit, že bychom převzali celkovou záštitu nad řešením současné situace. Nemáme dost zkušených lidí,” tvrdí Sanela. Vše navíc komplikuje zmíněná všudypřítomná korupce, kvůli které jsou zahraniční donoři opatrní v přímé finanční podpoře.

Část peněz je proinvestovaná přímo v projektech, které zajišťují lidem na útěku základní životní podmínky. To v Bosně zahrnuje provoz celkem šesti táborů, kde mohou najít přístřeší, stravu a omezenou lékařskou i právní pomoc. Peníze jdou ale i na rozvoj regionu a zlepšení života místních. Sanela ukazuje na zalesněné hřebeny okolních hor, kam lidé již od války nechodí kvůli minám. Rezavé výstražné cedule s lebkou podél cest postupně mizí díky evropským jednotkám, které se podílejí na odminování území. Pomoc také směřuje do obnovy veřejného osvětlení nebo budování turistické infrastruktury.

Na jednu stranu tak Evropská unie vynakládá nemalé množství prostředků na podporu místních, kteří musí eskalující migrační situaci řešit, na druhou stranu je příčinou celé situace. Většina příchozích nechce v zemi zůstat a jejich dlouhodobá přítomnost je způsobena praktikami Frontexu a chorvatské policie, která s podporou EU blokuje hranice.

„V podstatě nám je tady zablokovali a uplatili nás, ať se postaráme,” nebere si Sanela servítky. „Jenže tahle země to nezvládne.” Pokud zde mají příchozí zůstat bez možnosti překročit unijní hranice, je podle ní pouhá humanitární pomoc nedostatečná: „Pro úspěšnou integraci je v prvé řadě třeba učit jazyk,” upřesňuje. „Pro migranty je bez podpory nesmírně těžké projít azylovým řízením, získat dokumenty, povolení k pobytu a práci, a úspěšně se zapojit do života společnosti. Potřebují podporu, která je celým procesem provede.“

Navíc mnoho z nich prošlo traumatizujícími událostmi, což jim zapojení se do běžného života ještě více ztěžuje. Bylo by třeba s nimi pracovat i po stránce psychosociální a terapeutické, aby se dokázali přes své zkušenosti přenést a začít žít normální život.

Vím, čemu čelí

Zkušenosti se systémovými obtížemi popisují Íránec Husajn a Aríf z Kašmíru, s nimiž se setkáváme v centru města. Přijíždějí v oprýskaném peugeotu a plynulou bosenštinou si u servírky objednávají kávu a vodní dýmku. Když se od nedaleké mešity ozývá svolávání k modlitbě, Husajn do něj ironicky zabučí. Podle svých slov odešel z ultrakonzervativního Íránu za skutečnou svobodou. Aríf je pak opoziční politický aktivista, který musel utéct po problémech s policií. Oba mají za sebou neúspěšné pokusy usadit se v několika dalších zemích.

V současnosti mají v Bosně status žadatele o azyl. „Trvalo asi sedm měsíců, než oficiálně uznali, že vůbec podáváme žádost. A získání povolení k trvalému pobytu zabere roky,” tvrdí Husajn. Oba přitom díky předchozímu pobytu v Srbsku ovládají řeč, která je často jediným jazykem místních úřadů. Pro naprostou většinu migrantů je tak získání dokumentů, tedy práce i bydlení, prakticky nemožné.

„Mnoho lidí sem přišlo se zkreslenými představami a chybí jim jakékoliv relevantní informace a asistence. Spal jsem v ruinách ve vlhku a zimě. Je těžké se z toho vzpamatovat a nějak přežít, natož se zajímat o byrokratické problémy. Nehledě na to, že vás ani nenechají přijet k úřadu nebo nepustí dovnitř,” popisuje Aríf. Díky štěstí a jazykovým znalostem oba získali práci jako překladatelé v chorvatské humanitární organizaci, která pomáhá zajišťovat migrantům lékařskou péči. „Díky osobním zkušenostem vím přesně, čemu ti lidé čelí,” popisuje motivaci Husajn.

Aríf i Husajn jsou v množství lidí putujících do Evropy ojedinělou výjimkou a oba si to uvědomují. „Tenhle stát nefunguje. Evropská Unie situaci také příliš nepomáhá. A migranti sami se o sebe těžko postarají,” shrnuje Íránec Husajn. „Většina z nich v tomhle systému nikdy nedostane šanci zajistit si normální život.”

Text byl vytvořen s finanční podporou EU. Za jeho obsah nese výhradní odpovědnost autor a nemusí odrážet postoje EU.