Rok s Kunderou: Předávkování prošlým testosteronem

Kunderův životopis v podání Jana Nováka jsem si doplnil až se zpožděním, přece jen je to poctivých osm set stran. Nečetl jsem ho tedy v době nejvášnivějších jarních polemik. A s odstupem musím konstatovat, že nebýt této dělostřelecké přípravy v podobě rozhořčených článků ze strany zastánců i odpůrců knihy, asi by mě ani nenapadlo být nějak zvlášť pohoršený. Ani z povahy Novákovy práce, ani z toho, co „nového“ jsem se dozvěděl o Kunderovi.

Ten odstup měl ještě jednu výhodu. V mezičase vyšel další Kunderův životopis (Jean-Dominigue Brierre: Milan Kundera - Život spisovatele) – který jsem si přibral spolu s opáčkem klíčových děl autora a interpretační knihou Květoslava Chvatíka (Svět románů Milana Kundery). Ani po tomto doplnění se nicméně mé kunderovské priority o mnoho nezměnily.

Žert mi pořád připadá jako zásadní český román nejen šedesátých let; Směšné lásky v sobě nesou bezstarostně cynický otisk doby, kdy vznikaly; Jakuba (Fatalistu) a jeho pána jsem asi dvacetkrát viděl a pětkrát četl - a Kunderovy eseje jsou uchvacující nejen intelektuální průzračností, ale také srozumitelností. Obojí je u eseje jako žánru k ocenění. K ostatním dílům jsem o dost rezervovanější. Pořád platí, že jsem zaujat spíše Kunderovým esejistickým uvažováním o románu než jeho francouzskými romány samotnými, ale vzhledem k jejich globálnímu úspěchu jsem v tom směru zjevně spíš výjimka.

Jeden zážitek ale stojí za zmínku. Pokud se pokusíte znova načíst Kunderu v roce 2020 během dvou měsíců, může se vám stát, že cítíte cosi, co by se dalo asi nejlépe pojmenovat jako akutní předávkování prošlým testosteronem.  Umanutost, s níž Kundera v zásadě v každé románové knize přejde po pár stránkách k sexuálně-mocenské zápletce, je v tak rychlém sestřihu až monotónní. S odstupem let je to udivující pohled do světa, kde žena je primárně nástrojem k použití či zneužití, kde sex pro obě pohlaví slouží ne k blízkosti a souznění, ale k ovládnutí a ovládání, kde promiskuita není předmětem morální volby, ale jakýmsi samozřejmým vztahovým východiskem; něčím, co se nezkoumá, protože je to z podstaty „přirozenosti“ samozřejmé.

Je to podobné, jako když čtete Demlovy Šlépěje nebo Célinovu Cestu do hlubin noci, kde nezpochybnitelná pronikavost myšlenky neustále naráží na nepřípadnost (antisemitského) kontextu. Pokud to přirovnání někomu připadá přehnané, doporučuji krátký kunderovský exkurz. Podobně jako byl antisemitismus „přirozenou“ součástí intelektuálního diskurzu dvacátých a třicátých let minulého století, i zpředmětnění ženy a sexu bylo samozřejmostí v agnostické atmosféře šedesátých a sedmdesátých let. Obé z dnešního pohledu působí jako hodně vyčpělé zboží, kdy čtenář přemítá, co se těm velkým duchům stalo, že hráli v tak nedůstojném kuse.

K orientaci dobré

Pozoruhodné je i to, že ve Chvatíkově obdivné interpretaci Kundery, která vyšla poprvé na začátku devadesátých let, o mocenském pojetí sexu není ani zmínka. Autor uvádí Kunderův citát o důležitosti erotických scén v jeho knihách a párkrát bezpříznakově upozorní na libertinství Kunderových postav. Bez náznaku komentáře či interpretace vychýleného pojetí sexuality. Pravděpodobně to znamená, že Chvatík, Kunderův vrstevník, to považoval za nevýznamné téma. Nebo naopak za tak všeobecně sdílené aspoň v intelektuálních kruzích, že nebylo třeba na to upozorňovat, natož to kriticky komentovat. V tom se Chvatík liší od víc než o generaci mladšího Nováka, který tomuto neerotickému pojetí sexu věnuje v knize mimořádnou pozornost.

Kvalitu dvou Kunderových životopisů vystihuje už viditelný rozdíl v objemu obou knih. Brierův životopis není špatný (také mu Kundera udělil shovívavé „bene“, byť i v tomto případě jakékoli kontakty odmítl), ale mnoho se tu nedozvíme. Je to Kundera tak, jak si on sám přeje být viděn. Sestavený jen z toho, co kde oficiálně řekl, případně nezabavil či nepřepsal. Pokud autor narazí na zjevný rozpor – například způsob, jakým Kundera líčil po příchodu do Francie svoji minulost „vlastně neznámého autora“ – zdvořile ho obejde, případně několika větami konstatuje. Autor se přizpůsobil, hraje hru předepsanou zobrazovaným. Ale přece jen tak, aby se jako životopisec nemusel sám před sebou stydět. Nikde si nicméně neklade nepřípadné otázky, které by celebritu mohly zneklidnit. Je to typ životopisu ve stylu hesla z Wikipedie. K orientaci dobré, ale hlubší ponor nečekejme.

To je naopak přesně to, co lze ocenit na Novákově knize. Odvahu jít do detailu. Zajímavé tu nejsou intimity z postelí a estébácké odposlechy. Svědčí ty odposlechy o Kunderově mimořádné sebestřednosti a neustálém taktizování?  Ale copak jeho celoživotní chování, postoje ke (komunistické) Straně, disentu, ostatním spisovatelům a vlastnímu dílu včetně vlastní korespondence, kterou stahuje od dávných adresátů, neříkají totéž mnohem intenzivněji?

Podobně svědectví dávného kumpána a později známého sexuologa Ivo Pondělíčka o „hobby“ promiskuitě a mocenském pojetí sexu jsou jen dokreslující střípek toho, čím se Kundera ve svých románech zabývá až obsedantně. Pokud říká, že autor se plně projevuje jen svým dílem (které přitom sám neustále přepisuje), pak máme o jeho ambivalentním postoji k ženám a sexualitě jasno dávno, protože nám to mnohokrát zopakoval. K nám čtenářům dorazilo přinejmenším to, že zrovna tuhle část existence považuje Kundera za důležitou a dívá se na ni způsobem, který s postupujícími desetiletími působí stále více troglodytně.

Vidím ti až do žaludku

Naopak na Novákově pojetí je mimořádně zajímavé  krajně detailní zkoumání dobových literárních a politických tanců. Ty totiž nabízejí opravdu objevný vhled nejen do Kundery, ale obecně do poválečných poměrů. Jak v boji o pozice a do jisté míry i o prebendy a benefity opravdu záleželo na každém článku, na každém vystoupení na literární konferenci. Jak bylo nutné k udržení pozice nebýt ani příliš konzervativní, ani příliš progresivní. Ta kniha je cenná hlavně pro toho, kdo chce pochopit přesněji vztahy mezi literaturou a politikou padesátých a šedesátých let minulého století. V tom odvedl Novák skvělou práci.

A samozřejmě, ať už to tak Novák mínil, nebo ne, lze ji číst i jako román o mimořádně talentovaném a mimořádně ambiciózním spisovateli v podivné a turbulentní době. Vlastně je to Novákova variace na Kunderův román Život je jinde. Kundera si o svém hrdinovi básníku Jaromilovi a jeho morálce myslí své, jeho prostřednictvím se vyrovnává s vlastní „lyrickou“ minulostí, a jakkoli se snaží o odstup, v románovém textu jeho postoj od začátku prosakuje. Kundera vidí Jaromila jako sebestředného nedospělce, který dá přednost režimem zdeformované literatuře před životem.

Novák se podobně analyticky staví ke Kunderovi. Jen jeho záběr je širší, nehodnotí jen Kunderovo lyrické období končící sbírkou Monology, ale s podobnou neúprosností se dívá na celý jeho společenský a literární život. Snaží se být věcný, ale jako bychom průběžně slyšeli: No to jsem zvědav, ptáčku, jak se ještě předvedeš. A buď si jistý, že ti vidím až do žaludku a možná ještě o kousek dál! Novák rozhodně ve svém pojetí Kundery není nestranný, ale poutavý a výstižný ano.

V tomto kontextu se mi Kunderovo (a zdaleka nejen jeho) rozhořčení nad Novákovou knihou jeví nepřípadné. Je-li na Kunderovi jako osobnosti něco udivujícího či pohoršující, a to je zjevně věc zkušenosti, názoru a pohledu, sdělil to už dávno Kundera sám. Do nejmenšího fyzického detailu a hnutí myšlenky. Aniž bychom ztotožňovali Kunderu samotného s jeho románovými postavami, onen odér testosteronu nesoucí se nad jeho dílem i životem je nenáhodný.

Pokud se někdo prvních čtyřicet pět let chová tak, jak se choval mimořádný intelektuál a spisovatel Milan Kundera, pokud dalších čtyřicet pět let stráví neurotickým upravováním svého sebeobrazu, pak jsou jeho nynější protesty proti tomu, že se někdo pokusil ten make-up zrevidovat, směšné. Směšné v tom nejdůsledněji kunderovském slova smyslu.