Reportáž z ostrova Lesbos: Lidé si původně mysleli, že normální je pomáhat

Širokou ulici vinoucí se kolem půlkruhového přístavu lemují dvoupatrové domy a krámky, mezi nimiž vybíhají do města úzké uličky. Desítky trhovců prodávají čerstvé ryby a jejich halasná řečtina se mísí s arabštinou, perštinou i angličtinou. Kolemjdoucí různých národností od vysokých Konžanů přes Somálky v pestrobarevných šátcích, až po světlovlasé Evropany vytvářejí dojem kosmopolitní metropole. Mezi rybářskými bárkami v přístavu vyčnívají lodě řecké pobřežní stráže, jejichž posádky pokuřují na nábřeží.  Tak dnes vypadá Mytiléna, hlavní město stotisícového řeckého ostrova Lesbos, který leží nedaleko západního pobřeží Turecka a stal se jedním ze symbolů evropské migrační krize.

Před pouhými sedmi lety vypadal ostrov zcela odlišně. Pro Řecko byl bezvýznamnou periferií, spojení s Tureckem neexistovalo, hlavní kontakt s cizinci představovaly skupinky turistů mířící na nedaleká poutní místa. „Komunita byla téměř uzavřená vnějším vlivům. Všichni se znali, ani si nezamykali domy. Na chodníku před kafenionem vždy vysedávalo pár místních,“ popisuje řecko-kanadská sociální pracovnice Hannah, která ve městě žije už patnáct let, a ukazuje na řadu nových kaváren lemujících nábřeží. Již tehdy na pobřeží pravidelně přistávaly čluny s uprchlíky, ve srovnání s dneškem byl ovšem objem migrace mizivý. „Lidé na to byli zvyklí a pomáhali jim, někteří tady pak našli práci. Hodně starousedlických rodin má mimoevropské kořeny,“ naráží na fakt, že řada obyvatel sem připlula kolem  roku 1920, kdy Turecko vyhnalo obyvatelstvo řeckého původu.

V lednu 2015 se však počet příchozích začal výrazně navyšovat. Hlavní zlom přišel v létě, kdy na pobřeží ospalého ostrova dnem i nocí přibývaly tisíce nových lidí. „Město bylo  zaplaveno stany. Kvůli nedostatku toalet všechno neuvěřitelně páchlo. Mezi příchozími vznikaly potyčky. Cesty byly zablokované, děti se nedostaly do škol,“ popisuje sociální pracovnice. Vládě zmítané finanční krizí chyběla potřebná infrastruktura a peníze, takže místní zůstali na humanitární katastrofu sami. Obyvatelé byli za tuto pomoc později nominováni na Nobelovu cenu za mír. „Šli jsme k pobřeží. Rozdávali jsme sendviče a přikrývky. Byl to chaos,“ vzpomíná Hannah.

Vše se postupně ustálilo díky zásahům tehdejšího starosty Spyridona Galina a řadě dobře vybavených mezinárodních neziskových organizací, které se na Lesbu záhy objevily.  Od roku 2015 byly vybudovány tři uprchlické tábory - včetně tábora Moria, který byl do loňského požáru největším v Evropě. Po dohodě EU s Tureckem pak došlo k výraznému snížení počtu příchozích, ale v důsledku stále nedostačujících kapacit se migranti na ostrově dlouhodobě hromadí - což znatelně mění jeho tvář.

Zoufalá doba

Na ostrově jsou stále jasně patrné následky finanční krize, která zemi tvrdě svírala po většinu uplynulé dekády. Když směrem na sever opouštíme město, pozorujeme mezi olivovými háji chátrající posprejovanou továrnu. Opodál na břehu leží několik rezavých lodních vraků. Lidé, kteří tady pracovali, museli odejít a hledat zaměstnání na pevnině. Region Severní Egeis se svou agrárně založenou ekonomikou patřil k nejchudším částem země; všechny ostrovní regiony navíc dlouhodobě trpěly nezájmem centrálních vlád, protože valná většina řecké populace žije právě na pevninské části.

Zprvu se tak zdálo, že migrační krize zasadí ostrovu další ránu. Utnula veškeré příjmy z turismu a zatížila veřejný rozpočet zrovna ve chvíli, kdy finanční krize vrcholila. Kvůli hrozícímu krachu bank byl v roce 2015 mimo jiné omezen možný denní výběr z bankomatu. „Tehdejší doba byla zoufalá. Když manžel u pokladny zjistil, že jeho nákup přesahuje limit výběru, zaplatil za něj okolojdoucí uprchlík,“ vzpomíná během cesty Hannah na paradoxní situaci. Navzdory potížím však nakonec situace krachujícímu ostrovu přinesla nečekané množství nových pracovních míst.

Po pouhých několika minutách jízdy začínají od pobřeží vykukovat bílé stany Kara Tepe, v současnosti největšího uprchlického tábora na ostrově. V uličkách se tady proplétají pokřikující muži a děti hrající fotbal. Skupina žen opodál vaří čaj. V centru tábora se scházejí lidé do fronty na příděly jídla, které přiváží zaměstnanci místní cateringové společnosti. Ve dveřích improvizované kanceláře stojí azylový úředník s hrnkem kávy a opodál dva Řekové mlčky čistí řadu mobilních záchodů. Pod vysokým plotem s ostnatým drátem, kterým je tábor obehnán, podmračeně postává skupina místních policistů.

Jedním z nich je čtyřiadvacetiletý Panajotis, člen nově vzniklé jednotky přidružené k hraniční policii, jež se stará o bezpečnost tábora. „Bez téhle práce bych musel odejít hledat zaměstnání do Atén nebo Soluně, stejně jako většina ostatních mladých lidí,“ tvrdí.  Fungování dvou táborů, v nichž žije téměř deset tisíc utečenců, v současnosti zajišťují  stovky řeckých zaměstnanců a zahraničních dobrovolníků z mnoha oborů. Na ně přímo či nepřímo navazují další stovky nových úředníků, kuchařů či členů pohraniční stráže. Řecké úřady se přitom snaží prostřednictvím navyšování administrativních překážek pro pobyt a práci na ostrově vytlačit zahraniční dobrovolníky, aby zvýšily zapojení místních obyvatel.

Do 21. století

Změny mají ovšem mnohem širší rozsah. Všichni příchozí lidé svou kupní silou výrazně oživili místní ekonomiku a proměnili její strukturu. „Novináři, zaměstnanci FRONTEXu, OSN, zahraniční dobrovolníci i zámožnější uprchlíci zde utrácejí mnohem více než těch několik turistů, kteří sem jezdívali,“ říká Panajotis. On sám kromě policejní práce pronajímá v Mytiléně několik bytů patřících jeho rodině, což by jinak v malém městě s přebytkem volných prostor bylo obtížné. „Většinou se u mě střídají migranti a zahraniční dobrovolníci.“

Podobně jako on situace využila řada podnikavých místních. Celoroční přítomnost na místní poměry bohatých pracovníků západních zemí vyhnala ceny téměř na úroveň turisticky populárních ostrovů Naxos nebo Mykonos.

Během zpáteční cesty lze již zdáli spatřit vysoké siluety čtyřhvězdičkových hotelů, které vyčnívají nad řady domečků na nábřeží. Ve třicetitisícovém městě jich vzniklo přes deset. Jejich okolí je poseté nedávno vzniklými kavárnami a bary. Jen v centru Mytilény dvě provozovny největšího řeckého řetězce kaváren Coffee Island. Přestože kvůli restrikcím nelze jít dovnitř, u výdejního okénka neustále čeká fronta zákazníků.

Centrální ulice města jsou plné obchodů, jejichž sortiment je zjevně cílen na zahraniční klientelu - od luxusnějšího zboží po blízkovýchodní potraviny. „Kdo myslíš, že by si to tady předtím kupoval?” ukazuje pobaveně na pobočku šperkařského řetězce Pandora čtyřicetiletý Georgios, který se na základě předchozí domluvy přidává u nábřeží. Vystudoval řeckou literaturu, kvůli finanční krizi však nenašel zaměstnání v oboru a živí se teď v Mytiléně jako hotelový recepční. Nezaměstnanost, která na Lesbu v roce 2015 dosahovala čtvrtiny populace, loni spadla pod deset procent. Práci nově nacházejí zejména lidé s nižším vzděláním, kteří dosud tvořili většinu nezaměstnaných.

HDP Řecka v loňském roce kleslo kvůli pandemii o více než 10 procent, přičemž u mnoha turistických ostrovů toto číslo překročilo i trojnásobek. Lesbos však restrikce spojené s pandemií tak výrazně nezasahují. Oproti turistům jsou zahraniční pracovníci přítomni celoročně a ve stabilních počtech. Lesbu se tak daří jako nikdy předtím v moderní historii. Podle Georgiose se změny promítají i do mentality místních lidí: „S příležitostmi přišel do města i podnikatelský duch. Kdo měl dříve ambice a nechtěl pracovat v zemědělství nebo továrně, odešel na pevninu. Najednou se příležitosti válejí na zemi a mladá generace se je učí využívat. Žijí rychlejší život, zakládají byznysy a vzájemně si konkurují,” popisuje.

Z dříve uzavřeného ostrova se stala i křižovatka kultur. Ve městě vedle sebe stojí řecká večerka, arabský obchůdek a prodejna ruských potravin. V téměř každém obchodě se dnes lze dorozumět anglicky. Zmiňovaný policista Panajotis, který prožil celý život na Lesbu, se před několika lety náhodně spřátelil s uprchlíkem z Íránu, který mu nyní pomáhá se správou bytů a hledáním nájemníků. Něco podobného by ještě před několika lety bylo nemyslitelné. „Lesbos to zkrátka vystavilo jednadvacátému století,” směje se Georgios.

Rozdělená společnost

Navzdory těmto benefitům však uprchlická krize lokální komunitu dlouhodobě spíše rozděluje. „Chytří lidé – většinou mladá generace – se přizpůsobili a dobře si vydělali. Většina konzervativních starousedlíků ale tyto šance nevidí a současný stav se jim ani trochu nelíbí,“ tvrdí Georgios. To podle něj souvisí s uzavřeností ostrova v předkrizové době a dlouho neměnným životním stylem. Historická zkušenost místních s nadvládou Persie, Říma, Turecka i Německa umocnila nechuť k vnějším aktérům a vlivům.

Zapomenutý region, který si po desetiletí řešil většinu záležitostí na lokální a komunitní úrovni, je přitom zčistajasna vystaven jevům, které není schopen kontrolovat. „V prvních, nejhorších fázích uprchlické krize všichni pomáhali. Problém ale nastal, když to přímo a nezvratně ovlivnilo životní styl, na který byli po desetiletí zvyklí,“ pokračuje Georgios.

Naráží tím nejen na zmíněný fakt, že ne každý má z ekonomických změn prospěch, ale také na řadu nových problémů, které krize přinesla. Zvýšila se pouliční kriminalita, jako jsou rvačky a krádeže, a mnozí místní se zde už necítí bezpečně. Ostrov a pláže jsou plné odpadu. Po ulicích, kde doposud všichni důvěrně znali, se potulují tisíce exotických cizinců, což v místních vzbuzuje pocit odcizení od vlastního města.

Místní také nemají šanci průběh a řešení krize na Lesbu nijak ovlivňovat a mají pocit, že už jim jejich ostrov nepatří. „Chtěli by raději zpátky ten ostrov, který znali dřív, kde probíhal každý den stejně, hlavní roli hrál olivový olej, a nemuseli si zamykat domy,“ doplňuje Hannah a ukazuje směrem k přístavu obehnanému novým ostnatým drátem.

Důležitou roli sehrála také nedostatečná reakce vlády i místních politiků. Centrální politici prohlašovali, že starost o připluvší uprchlíky je lokální problém, ale zdejším institucím zcela chyběly kapacity k jeho řešení. Když byly ulice Mytilény přehlcené migranty, zasáhl za pomoci vlastních prostředků a lidí starosta Galinos a někteří místní soukromníci. „Za tři dny byli migranti mimo město v táborech a v ulicích bylo zase čisto a klid, i když později všechno ještě několikrát začalo znovu,“ vzpomíná Hannah. Skutečnost, že jediné efektivní kroky podnikli jednotlivci, podle ní dál posílila nedůvěru lidí ve stát a systém. „Postupně převládl názor, že je potřeba radikální změna.“

Problémy způsobené migrací se tak v posledních letech staly tématem místního politického boje. Například nezávisle kandidující hejtman regionu Konstantinos Moutzouris na nich v roce 2018 postavil významnou část kampaně a zorganizoval třeba protestní pochod městem zaštítěný heslem „Chceme náš ostrov zpět!“. Ve volbách zvítězil, nicméně jako hejtman k řešení krize nijak nepřispěl a v praxi se omezil na další podobná gesta. Vyzýval například pohraniční jednotky k odhánění člunů, přestože to je podle mezinárodního humanitárního práva ilegální.

Přítomnost politiků šířících antiimigrační hesla každopádně dala těmto názorům ve veřejném prostoru punc legitimity a pomohla k jejich snadnějšímu šíření. „Lidé si původně mysleli, že normální je pomáhat. Nyní z plakátů, diskuzí nebo televize slyší, že normální je bránit ostrov, přejímají to a připadá jim to v pořádku. Ti, kteří si zpočátku nanejvýš stěžovali za stolky kafenionů, se nyní sdružují a snadno získávají další naštvané lidi, protože těch je na ostrově velká většina,“ říká varovně Georgios.

Malá občanská válka

Přes dlouhodobé jitření emocí až do loňského roku konfrontace většinou nepřesáhly rvačky mezi místními a migranty, pokřikování - anebo jen vyhýbání se vzájemnému kontaktu na ulici či v obchodech. V roce 2020 se však odehrálo několik událostí, které způsobily dramatickou eskalaci.

V únoru vláda oznámila vybudování nového tábora u vesničky Karava. Po katastrofální zkušenosti s Morií už většina místních na ostrově další tábor nechce, navíc bylo vše dohodnuto na vyšší politické úrovni bez ohledu na jejich názor. Stovky lidí tak začaly fyzicky napadat pracovníky i stroje a bránit jim v práci. Vláda poslala policii na jejich ochranu a začaly násilné střety, které nakonec vedly k úplnému zastavení stavby. „Bylo to jako malá občanská válka, ve které vláda bojovala proti vlastním obyvatelům. Veřejná nálada klesla na bod mrazu,“ vzpomíná Hannah.

Další roznětkou se stal strach z rozšíření koronaviru z tábora Moria, pověstného špatnými hygienickými podmínkami. Jádro odpůrců migrace se zorganizovalo do polovojenských milic. „Jejich součástí byli jak místní násilníci a fašisté, tak zcela obyčejní naštvaní lidé. Jednoho dne bez varování přijeli v džípech a obsadili elektrickou stanici, vesnici vedle tábora i příjezdovou silnici. Klíčové body na cestách zatarasili auty i různým materiálem, rozestavěli se po skupinách, zastavovali auta podobně jako policie - a kontrolovali, kdo smí projet a koho nepustí.“

Obdobná situace nastala také po požáru tábora Moria v září minulého roku. Tisíce uprchlíků bez střechy nad hlavou se vydaly na pochod směrem k Mytiléně, aby si vyžádaly řešení situace. Na cestě byli zastaveni policejními kordony a skupinami místních, kteří se jim snažili zabránit v další cestě. Projet nemohli ani lékaři, humanitární pracovníci nebo vládní úředníci. Centrální vláda byla nakonec nucena na ostrov povolat policii z Atén, protože část místní policie sympatizovala s protestujícími a nebyla příliš ochotná situaci uklidnit.

Doprovodným efektem je vzrůstající nepřátelství vůči lidem z nevládních organizací, které radikálové viní z importu migrantů. Po jedné z vyhrocených blokád u vchodu Morie nemohli zaměstnanci nevládních organizací z tábora ven, protože tam na ně radikálové čekali. Museli tak zůstat přes noc uvnitř spolu s uprchlíky, kteří se s nimi rozdělili o jídlo i místo k noclehu.

Situace zasáhla i Hannah. „Varovali mě, že do tábora nemám jezdit. Nakonec jsem raději několik dní nevycházela ani ven z domu, protože si radikálové dávali tipy, koho hledat. Nechtěla jsem riskovat, že mě někdo z nich uvidí a zavolá ostatní.”

Množství podobných incidentů mířených na cizince a zaměstnance neziskových organizací se za poslední rok výrazně zvýšilo. Mezi starousedlíky lze často slyšet zejména stížnosti na to, že řada neziskových organizací „jen“ uskutečňuje své projekty a přispívá tak ke změnám na ostrově, aniž by o tom s místními diskutovali. Bolavým místem je v tomto směru zejména jejich prosazování myšlenky otevřených hranic ze strany většiny neziskovek, které v kombinaci s evropskými a vládními opatřeními bránícími cestě žadatelů o azyl z ostrovů na řeckou pevninu přispívá k tomu, že se migranti na Lesbu hromadí.

Ostré, byť prozatím ne násilné konfrontace se přenesly i dovnitř místní komunity. Jak se veřejná debata vyhrocuje, lidé se tématu raději začínají vyhýbat. „Vůbec hovořit o migraci je tady nevítané. Raději se na to nikdy nevyptávej náhodných lidí na ulici,” varuje Georgios.

O chvíli později nás zastavuje policejní hlídka, aby zkontrolovala prohlášení o účelu opuštění bydliště, které kvůli pandemii musí mít každý u sebe. Jeden z policistů dává najevo rozhořčený nesouhlas s tím, že se Georgios jakožto rodilý místní Řek vůbec baví se mnou, cizincem, který v jeho očích nese vinu na všech problémech. „Nedám ti ani kontakt na svoje známé nebo rodinu. Obávám se, jak by někteří z nich reagovali na to, že jsme se spolu bavili,” říká pak Georgios.  „Házejí lidi z neziskovek, novináře, a všechny cizince zabývající se migrací do jednoho pytle.“

Text byl vytvořen s finanční podporou EU. Za jeho obsah nese výhradní odpovědnost autor a nemusí odrážet postoje EU.