Pavel Tykač, Moneta a budoucnost uhlí

Pavel Tykač, vlastník energetické skupiny Sev.en Energy AG, která provozuje dvě elektrárny, jež které patří k největším zdrojům emisí v naší zemi (Počerady a Chvaletice), nesouhlasí s tím, aby bankéři, a hlavně ti „cizí“, diktovali směr jeho podnikání. Proto nakupuje akcie středně velké české banky Monety Money Bank. Jeho firma (Manecomte Limited) je v současné době zároveň třetím největším akcionářem Monety s podílem 5,19 procenta.

V rozhovoru pro Seznam.cz s názvem, „Cizí bankéři nám nesmí diktovat” Tykač mimo jiné uvádí, že “Chce silnou českou banku”. V textu ale chybí zmínka o jedné velmi podstatné “bankovní” události s ním spojené. Jde o jeho spojení s Agrobankou z 90. let. Samozřejmě, čas běží, mnohé je již zapomenuté - a kde není, tam se jeho PR experti umí postarat o to, aby se nepříjemná minulost z paměti národa, či alespoň z textu, „vykouřila“. Ale zapomínat na minulost by se nemělo.

Banka Moneta Money Bank, jejíž akcie Tykačova firma kupuje, je pokračovatelem banky, která byla součástí americké skupiny GE Capital. Česká Money Bank vznikla tím, že se američtí finančníci, bohužel jako prakticky jediný zájemce, úspěšně ucházeli o nákup zdravé části české Agrobanky. Daňové poplatníky to stálo ohromné množství peněz.

Agrobanka zkolabovala v roce 1996, kdy na ni ČNB uvalila nucenou správu (u čehož jsem jako člen Bankovní rady osobně byl). Stalo se to kvůli obrovské, kapitálem nekryté finanční ztrátě z často velmi podivných a neprůhledných operací – tu vyčíslil auditor Price Waterhouse na devět miliard korun při objemu vkladů 50 miliard.

Agrobanku přitom ovládla od roku 1995 finanční skupina Motoinvest. Dle slov Václava Klause to byla „štika v našem finančním rybníce, a v jejím vedení Tykač působil (dokonce byl generálním ředitelem). Ona „štika v rybníce“ byla těsně spojena s mnoha „riskantními“ (pro mnohé nepochopitelnými) operacemi, které vedly ke stamilionovým ztrátám Agrobanky. Ovšem šetření jen mála z nich vedlo k odsuzujícím rozsudkům soudů a stíhání Pavla Tykače nikdy nevedla k výroku o jeho vině. Jeden z dobových popisů těchto operací najdete v článku v Respektu.

Lze říct, že se svým způsobem do „své banky“ vrací. Doufejme, že to je již jiný Pavel Tykač a naše finanční prostředí se také od 90. let přece jen změnilo. A že tedy současní daňoví poplatníci nemusí propadat panice, že je čeká opakování historie.

V rozhovoru mne zaujala i další část. A ta se týká energetiky, na které někdejší finančník úspěšně zbohatl. Především zde potvrzuje obavy kritiků prodeje elektrárny Počerady vlastněné dříve polostátní firmou ČEZ skupině Sev.en Energy AG. Ti mají za to, že jedním z cílů nákupu je v budoucnu na místě zastaralé elektrárny provozovat novou, plynovou elektrárnu. Pokud se to naplní a vznikne velmi výnosná investice (umístění elektrárny, jak Tykač sám uvádí, je pro tento účel dokonalé), bude to další ukázka, jak u nás soukromý sektor umí zbohatnout na obchodech se státem či polostátní firmou.

Velmi zajímavá je též část o škodlivinách, které do vzduchu Tykačovy elektrárny vypouštějí a ohrožují tím životy lidí. Jeho elektrárny totiž neplní platné evropské emisní limity, které se na ně vztahují od srpna tohoto roku. Na těchto limitech se dohodly státy EU a byly schváleny již v roce 2017. Od té doby běžela čtyřletá lhůta, během které se měli provozovatelé novým emisním limitům přizpůsobit. Elektrárny tak měly opravdu dost času na potřebné investice. Jejich náročnost zřejmě vedla k rozhodnutí ČEZ zastaralou elektrárnu Počerady prodat.

Nejde o „od stolu“ určené limity, ale o hodnoty vycházející z BAT – best available technology, tedy nejlepší dostupné technologie. Sama příprava nových limitů byla několikaletý proces, na němž se podílejí vlády členských států EU, zástupci průmyslu, výrobci technologií, akademici a mnoho dalších. Emisní limity v „Závěrech o BAT“ jsou založené na rozsáhlém technickém i ekonomickém šetření. Znamená to tedy, že je v praxi samozřejmě možné limity splnit, a to nikoliv teoreticky v laboratoři, ale v reálném provozu elektráren, za pomocí dostupné technologie.

Sázka na to, že poměrně drahou investici firma neprovede a „dobere se“ k výjimce z limitů, je velmi riskantní, ale samozřejmě při úspěchu extrémně výnosná pro vlastníka – zato nákladná pro lidi, kteří budou zdravotním rizikem postiženi, a pro společnost, jejíž životní prostředí bude poškozeno. Vzhledem k vývoji na trhu s emisními povolenkami se zjevně, bez jakýchkoliv dalších politických rozhodnutí, čas uhelných elektráren nachyluje, ale interpretace skutečnosti jejich vlastníkem, stejně jako (ne) konání našeho státu stojí za pozornost.

Dalším pozoruhodným výrokem v článku je, že se v Evropě nyní nevyplatí stavět jakékoliv nové energetické zdroje. Světová srovnání (například zde: Lazard.com | Levelized Cost of Energy and of Storage) ukazují, že průměrná cena výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů je dnes nejnižší ze všech technologií. Cena se totiž pohybuje kolem 40 dolarů u větru a 35 dolarů u větších fotovoltaických elektráren, tedy hluboko pod současnou cenou elektřiny.

Firmou Lazard uvedené rozpětí potvrzují aukce obnovitelných zdrojů v sousedním Německu, kde investorům stačí stabilní cena mírně na 50 euro za MWh k tomu, aby nové zdroje stavěli (cena elektřiny na trhu na příští rok - poté, co odezní vysoké ceny spojené s cenou plynu - se pohybuje kolem 80 euro).

Samozřejmě, tyto nestabilní zdroje elektřiny vyžadují (kromě toho, aby byl v energetickém mixu podíl stabilních či špičkových zdrojů) instalaci úložišť a ideálně i flexibilitu na straně poptávky. K urychlení využití těchto efektivních zdrojů pak dává smysl nastavit podpůrné programy, na které mimo jiné dostane naše země z rozpočtu EU stovky miliard korun. Tyto zdroje pomohou nejen plnit cíle snižování emisí, ale též pomohou snížit cenu elektřiny pro spotřebitele, jak mimo jiné připomíná hlavní ekonom společnosti ČEZ.

Pokud tedy u nás či jinde v Evropě „nedávají smysl“ investice do restrukturalizace energetiky, které jsou tolik potřebné pro snižování emisí, je to tím, že logika státní regulace (tzn. vytváření pravidel na trhu) uvázla ve světě, který dnes běžně dostupné moderní technologie neznal - a že stát není s to své jasně určené cíle převést do funkčních politik. Zdá se mi, že u nás platí obé, a to v míře jinde nebývalé.

Ale nepochybuji o tom, že provozovateli zastaralých a „špinavých“ tuzemských elektráren takový svět musí velmi vyhovovat. Stejně jako svět, ve kterém se zapomíná na minulost, vyhovuje těm, kteří se ke své minulosti z dobrých důvodů nehlásí.

Autor je poslancem Evropského parlamentu za TOP 09

Reakce na článek:

Vážená redakce,

jménem společnosti Sev.en Energy si dovoluji reagovat na článek Luďka Niedermayera z 10.12.2021 „PAVEL TYKAČ, MONETA A BUDOUCNOST UHLÍ“. Text obsahuje řadu nepřesností a zavádějících či nepravdivých tvrzení. Budu rád za zveřejnění reakce. Děkuji.

Výjimku z emisních limitů v Česku využívá třináct elektráren a tepláren a desítky dalších zdrojů po celé Evropě. Jde tedy o naprostou většinu velkých znečišťovatelů. Ti všichni museli naplánovat miliardové investice, aby po uplynutí lhůty splnili nové evropské emisní limity. Pan Niedermayer přesto hovoří o tom, že pouze Tykačovy elektrárny „neplní platné evropské emisní limity“.

Provozovatelé zároveň k žádosti o výjimku přikládali rozptylové studie nezávislých certifikovaných laboratoří, které potvrzují, že dopady výjimek na životní prostředí jsou zanedbatelné, či dokonce neměřitelné (jinak by výjimka vůbec neměla šanci projít náročným úředním procesem). Pan Niedermayer přesto píše, že Tykačovy elektrárny „ohrožují životy lidí“.

Soudní dvůr Evropské unie nedávno vyhověl žalobě Polska proti závěrům o nejlepších dostupných technikách a nepravomocně zrušil platnost nových evropských limitů pro velká spalovací zařízení. Tím uznal, že prováděcí rozhodnutí bylo přijato neregulérně a bez dostatečného posouzení dopadů, v důsledku čehož Evropská komise stanovila nepřiměřeně vysoké emisní standardy na základě nepřesných a nereprezentativních vzorků dat. Pan Niedermayer přesto hřímá, že „elektrárny měly dost času na potřebné investice“ a že z technického i ekonomického hlediska tyto investice není problém realizovat.

Kvůli dlouhodobě chaotickému unijnímu přístupu k regulaci se evropská energetika objektivně ocitla v investiční paralýze. Důkazem je i konec tří závodů společnosti Vestas na výrobu komponent pro větrné elektrárny v Německu, Dánsku a Španělsku. Pan Niedermayer přesto opakuje zelenou mantru o neutuchající výhodnosti investic do obnovitelných zdrojů energie, a taktně přitom zamlčuje, že takové investice se mohou vyplatit jen díky tučným dotacím a přednostnímu přístupu na trh s elektřinou.

V neposlední řadě je třeba zmínit, že aktuální energetickou krizi v Evropě zachraňují plynové elektrárny. Díky nim máme alespoň drahou elektřinu, což je o dost lepší než nemít žádnou elektřiny. Pan Niedermayer přesto pranýřuje Pavla Tykače za to, že chce údajně v Počeradech postavit plynovou elektrárnu (nic takového nikdy netvrdil).

Nezbývá než vyjádřit obdiv vůči intelektuálnímu rozhledu pana Niedermayera, který se s kvalifikací vystudovaného ekonoma cítí být dostatečně erudován v oblasti unijní ekologické legislativy, ochrany životního prostředí, energetiky i ekologizačních technologií. A zároveň vyjádřit smutek nad tím, že evropská energetika nefunguje tak jednoduše, jak by si pan Niedermayer představoval. Jinak by přeci žádný Green Deal ani nebyl potřeba a už od roku 2022 bychom v EU měli klimatickou neutralitu se stabilními a cenově dostupnými energiemi.

Petr Dušek, mediální zástupce