Muži se za své kvóty nestydí

Současná debata o kvótách v české politice přinesla očekávatelnou přestřelku prostřednictvím komentářů i diskusí na sociálních sítích. Bohužel se v nich však vytrácí kontext - pochopení, jak jsme se dostali do současné situace, kdy 51 % žen dlouhodobě reprezentuje 20–25 % političek. Což je smysl dávající nepoměr, jen pokud vezmete za svou archaickou představu, že muž zastupuje ve veřejném prostoru zájmy rodiny jako celku.

Bez zvýšené konkurence

Jedním z opakujících se argumentů proti zavedení kvót je dojem neférovosti a nezaslouženosti. Kvóty vypadají nepřirozeně a jsou vnímány jako ponižující i mnoha ženami. To je ovšem dost zvláštní hodnocení, když uvážíte, že celá moderní politika vznikla v prostředí “umělých kvót” – ale pro muže.

Ženy prostě neměly aktivní ani pasivní volební právo a byly ze hry vyřazeny. Jistý Tomáš Masaryk disponoval správnými chromozómy a stejně jako stovky a tisíce mužských politiků tak mohl vstoupit do arény, která byla dlouhou dobu legislativně, kulturně a posléze zvykově jednoznačně mužská. Shazuje to nějak jejich odkaz?

Tato zjevná výhoda je podstatou celé diskuse o rovných příležitostech, protože její důsledky pociťujeme dennodenně i po více než 100 letech. Sebetragičtější kandidát na politickou funkci (dnes už legendární, anglicky nemluvící málem eurokomisař Miloš Kužvart) se nikdy nemusel vypořádávat s výtkou, že dostal nabídku, protože je muž. Přestože to často nepochybně hraje roli.

Ve sportu platí, že pokud máte stejně dobrého domácího hráče, nenakupujete posily ze zahraničí. Je na ně víc vidět, musí se aklimatizovat a tato akvizice se vždycky může obrátit proti vám. Stavět odchovance je mnohem jistější. Žena je dodnes v politice pojímána podobně. Potřebuje být nadprůměrná nebo riskuje zpochybňování své účasti ve hře a vůbec legitimitu političek jako celku. Pro příklad se stačí vrátit k neuvěřitelné reakci na nominaci zjevně kompetentní Věry Jourové.

Kdo pozdě chodí…

Formálně je dnes jakákoliv diskriminace protiústavní. Díky kontinuální podreprezentovanosti jsou však ženy stále v roli člověka, kterého spolu s několika opozdilci pustili na pláž v pět odpoledne. Dobrá místa jsou už zabraná, všichni se chtějí koupat a nikdo moc nemá náladu řešit nové rozvržení, protože takhle se to tu dělá odjakživa. Buď se jen přidejte k ostatním, nebo trucujte na břehu. Tvářit se, že v tomto nastavení mají všichni srovnatelné šance uspět anebo něco upravit, je absurdní.

“Kvalitní žena se prosadí sama,” myslí si ministr vnitra Milan Chovanec, ale pomíjí přitom, že “kvalitní muži” vedli sice spoustu těžkých politických bitev, ale hřiště bylo vždycky jejich. A spolu s ním všechna dosavadní pravidla. Každý zákon, vládní usnesení, všechny ústavy, které ovlivňují naše životy, platí proto, že se na nich shodli muži. Muž v demokracii samozřejmě může reprezentovat ženy.

Ženám se také věnuje nemalá část legislativy. Nicméně představa, že dlouhodobě dokážeme se stejnou vnímavostí a rychlostí reagovat na každodenní problémy, pokud se nás přímo nedotýkají, je neudržitelná - a naivní. Nemluvě o situacích z biologických a kulturně společenských důvodů nepřenositelných.

Před pár dny se ministr zemědělství Marian Jurečka na Facebooku svěřil s náročným programem politika, děkoval manželce za trpělivost a uvedl, že politika a rodinný život jdou často proti sobě. Nechci ministra podceňovat, ale bylo by třeba enormní míry empatie, aby dohlédl kopu problémů ženy-političky, která se při své politické seberealizaci o kouzelnou osobu jménem “manželka” opřít nemůže.

Vsázíme-li oproti kvótám na “přirozený vývoj”, věříme tím, že se 70–80% mužská parlamentní většina napříč politickým spektrem ve vysoce konkurenčním prostředí stane extrémně vnímavou k potřebám, které sama nemá a často ani nemůže mít.

A navzdory zkušenostem z posledních 25 let a z prakticky všech zemí světa opravdu začne řešit překážky, které brání ženám v politické participaci. To vše proto, aby se muži vzdali části své moci a riskovali úpravy některých zavedených politických postupů. Hlasovat v příštích volbách pro novou čistou stranu, protože ta nás definitivně zbaví zkorumpovaných politiků, se zdá méně naivní.

Na reprezentaci žen jsme nemysleli, na venkov ano

Při odmítání kvót se často odvoláváme na zaběhlé demokratické postupy a volební pravidla - která opět schválili jen muži v době, kdy bylo volební právo žen raritou. Kdybychom měli v parlamentu 160 poslanců z Prahy, přišlo by nám to podivné a nedemokratické.

Proto máme odjakživa volební obvody, které umožňují rovnoměrné (kvótní) zastoupení každého regionu. Princip proporcionality v tomto případě najednou má přednost před teoretickým výběrem těch nejlepších. Proč je aplikace podobného principu u žen takový problém?

Sebeodvážnější návrh genderových kvót přitom ženám nenahradí prakticky 100% exkluzivitu, kterou měli muži při zakládání moderních demokracií. Ultimátní genderový náskok s dalekosáhlými důsledky, za který se muži nestydí a nesnižuje to jejich výsledky. Dívat se na dnes navrhované kvóty jako nespravedlivou výhodu a navrhovat, ať si to ženy nejdřív odpracují, je pokrytecký nesmysl. Muži v podobné situaci nikdy nebyli.

Ženy nejsou menšina

Pozice žen navíc není srovnatelná s žádnou jinou menšinou (už jen proto, že jde o 51% většinu). Kvóty nemají chránit a konzervovat menšinová práva, ale zvýšit zapojení žen v politice a dát jim reálnou šanci něco změnit. Cílem není vytvořit nová ochranitelská místa pro ženy, ale překonat legislativně a následně stereotypy udržovanou situaci, jež se s námi táhne od dob, kdy se neslušelo, aby žena mluvila o politice. Odvádět pozornost k jiným podreprezentovaným skupinám se nedá považovat za nic jiného než úhybný manévr. Řešme je adekvátně podle jejich překážek, ale neberme je jako rukojmí jiných změn.

Bavit se o kvótách a dalších způsobech, jak zvýšit zapojení žen do politického systému, není sociální inženýrství větší než rozšiřování aktivního volebního práva. Cílem není prosadit konkrétní podobu společnosti. Hraje se o to, aby stát fungoval pro ženy i muže stejně. Protože to už je věc, na níž jsme se v ústavách a listinách základních práv a svobod shodli dávno. Protože to je základní princip liberální demokracie. Protože je to spravedlivé. A pokud se to neděje, měli bychom pracovat na nápravě. Třeba i pomocí kvót.

Autor je politolog