Mediální výchova a kritické myšlení problém sílících dezinformací nevyřeší

Nejcennější součást projektu Českého rozhlasu o dezinformacích je ukryta přímo v jeho názvu. Jmenuje se Společnost nedůvěry a pojmenovává klíčový problém. Jestliže jsme se v dosavadní debatě o sílícím vlivu dezinformací opakovaně zaklínali mediální výchovou ve školách a posilováním kritického myšlení, v jednotlivých epizodách projektu je srozumitelně popsáno, že jakkoli jde o důležité věci, problém příchylnosti třetiny české populace k dezinformátorům to nevyřeší.

To, zda začneme sdílet dezinformační narativy - od zjevných nesmyslů po spletité konspirační hypotézy - nezáleží na naší inteligenci a vzdělání, ale na našem postoji, vztahu ke světu, míře důvěry ve společnost a spravedlnost jejích institucí. Existuje dokonce něco, co bychom mohli nazvat kritickým paradoxem. Právě ti, kdo aktivně šíří dezinformace a pilně sledují ProtiProud, O čem se mlčí, Parlamentní listy a dnes už desítky dalších, mnohem méně nápadných serverů šířících strach a nedůvěru, si o sobě myslí, že to právě oni jsou vybaveni oním „kritickým myšlením“. Protože právě oni „nejsou ovce“ a „nepodléhají mainstreamu“. Informace si dohledávají a konfrontují; proto si o sobě myslí, že nahlédli mnohem hlouběji do nitra reality.

Vztah vzdělání, inteligence a dezinformačního chování je komplikovanější, než si obvykle říkáme.  Klíčová je emoce, postoj. Věřím, že společnost je z principu spravedlivá a dává mi možnost se podílet na jejím řízení? Mám pocit, že stát se ke mně osobně chová spravedlivě? Pokud ne, pak čím více jsem mediálně vzdělán, čím vyšší mám inteligenci a schopnost kriticky zkoumat argumenty, tím sofistikovanější nástroje na obhajobu dezinformačních narativů vytvořím a dlouhodobě prosazuji.