0:00
0:00
Externí hlasy20. 8. 20146 minut

Krieglovo ocenění může být výzva do neklidných časů

O zrodu demokrata tváří v tvář smrtelnému kremelskému nebezpečí

Vpád spojeneckých vojsk
Autor: ČTK

Začátkem srpna rada městské části Praha 2, složená převážně z členů ODS a TOP 09, odmítla návrh zastupitele Michala Uhla zvoleného za stranu Zelených na udělení čestného občanství Františku Krieglovi. Můžeme se jen dohadovat, zda při tom nesehrál roli i fakt, že Uhl patří k nejradikálnějším členům rady Ústavu pro studium totalitních režimů, která se snaží zlikvidovat ústav v té podobě, jakou prosadila a hájí pravice. 

Každopádně starostka za ODS Jana Černochová zdůvodnila rozhodnutí rady tak zásadově a nekompromisně, že stojí za to si její slova o Krieglovi připomenout: „V únoru 1948 byl organizačním tajemníkem pražské KSČ a zástupcem velitele Lidových milicí. Aktivně se podílel na komunistickém převratu… Troufám si říci, že tito lidé mají na rukou krev. Pro většinovou pravicovou radu jeho dobré skutky nepřevážily ty špatné.“

↓ INZERCE

Nelze než souhlasit se starostkou, že Kriegel byl spolutvůrcem a dlouho i součástí zločineckého systému, který likvidoval skutečné i domnělé odpůrce, zničil veškeré demokratické svobody, vysával z lidí naději a víru ve spravedlnost.

Je také nesporné, že Kriegel patřil k těm komunistům, kteří se během „obrodného procesu“ koncem šedesátých let pokoušeli o opatrnou opravu a jakési polidštění tohoto systému. Aniž by si ale sami, natož před veřejností, do důsledků připustili svůj podíl viny na jeho zvráceném chodu. Reformy, které navrhovali, byly ani ne polovičaté. V žádném případě se nedotýkaly monopolu komunistické moci. Ani Krieglovi v té době nešlo o skutečnou demokracii, politickou pluralitu, svobodné volby.

Zrod demokrata

V jednom okamžiku se však Kriegel od svých stranických souputníků jasně a definitivně odlišil. Když v srpnu 1968 odmítl v Moskvě jako jediný z unesených členů vedení státu podepsat Brežněvovo ultimátum, uznávající vojenskou intervenci za oprávněnou. Že mu přitom šlo o život, o tom svědčí i fakt, že o něm Brežněv nemluvil jinak než jako o zajatci - a usiloval nakonec i o to, aby se nevrátil do Prahy.

František Kriegel Autor: ČTK

Další z tehdejších Brežněvových rukojmích Zdeněk Mlynář vzpomíná ve své knize Mráz přichází z Kremlu, že mu Kriegel řekl: „Co se mnou mohou udělat? Pošlou mne na Sibiř nebo mě dají zastřelit. S tím já počítám a kvůli tomu nepodepíšu.“

Kriegel ale své rozhodnutí zdůvodňoval ještě jinak: Odpovědností ke svým voličům, kdy nemohl zastávat něco, co bez jejich souhlasu nelze učinit. Trval na tom, že unesení politici nejsou zodpovědní a zmocnění souhlasit s takovými návrhy a že je musí projednat v Praze s ústavními orgány.

To už byl postoj demokratického politika, jímž se Kriegel v Moskvě stal - tváří v tvář smrtelnému kremelskému nebezpečí. Svůj přerod pak v Praze potvrdil, když hlasoval proti smlouvě o „dočasném“ pobytu sovětských vojsk. Opět v souladu s míněním většiny svých voličů.

Trudné pátrání po hrdinech

Jak při pohledu na takový osobní i politický vývoj vážit špatné a dobré skutky? Není ten nesmiřitelný soud Jany Černochové neobyčejnou neomaleností od političky, která sama se ani v podmínkách svobody a demokracie nedokázala postavit proti nepravostem a korupci ve vlastní straně?

Jestli někdo nám může být vodítkem, pak ti Krieglovi současníci, kteří do komunistické strany nevstoupili, a naopak byli režimem pronásledováni. A je výmluvné, že se pro Krieglovo ocenění vyslovili i bývalí disidenti Miloš Rejchrt, Daniel Kroupa nebo Bohumil Doležal. A svým způsobem sem patří i Václav Havel, který ještě před rokem 1989 napsal: „František Kriegel mladým lidem umožňuje pochopit, že se politikům nemusí už jen navždy posmívat, ale že si jich mohou i vážit.“

Žijeme v době, kdy už zase na Východě narůstá nebezpečí, jemuž se Kriegel dokázal postavit s nasazením vlastního života. A když se rozhlížíme po politicích, kteří by alespoň vzbuzovali naději, že obstojí v těžkých zkouškách, nacházíme jen zneklidňující prázdno.

Co kdybychom se tedy shodli na tom, že udělení čestného občanství Františku Krieglovi bude aktuální výzvou k politické odvaze a zodpovědnosti, jež nám v neklidných časech už zase může být zatraceně zapotřebí.

Anketa: Měl by podle Vás být František Kriegel oceněn čestným občanstvím Prahy 2, nebo ne?

Jiřina Šiklová, socioložka: Františka Kriegela jsem si vážila za jeho jednoznačné odmítnutí podepsání Moskevských protokolů  v srpnu l968, kdy byl spolu s dalšími našimi politiky zajat a doslova svázaný odvlečen do Moskvy. On jediný moskevský protokol nepodepsal, a přitom nevěděl, jaké to bude mít následky, zda nebude zastřelen. František Kriegel by měl být oceněn čestným občanstvím, ale ti, kdo o tom rozhodují, jsou dosti nevzdělaní. Krieglovi to  nepřidá ani na slávě, ani na prestiži. Čestné občanství dostalo u nás tolik lidí, že si toho mnozí neváží. Ale Kriegelova cena, cena za to, že člověk prosazuje svůj názor, i když to pro něho může mít negativní následky, ta má velkou prestiž. Proto každoročně dává Nadace Charty 77 jednomu našemu občanovi Kriegelovu cenu za riskování vlastního života či pohodlí pro svoje přesvědčení.

Pavel Telička, europoslanec: Nejsem ani obyvatelem Prahy 2, ani jejím politickým představitelem. Proto se necítím být povolán k zodpovězení anketní otázky. Svůj názor proto budu formulovat v obecnější rovině. Veřejné zdroje ukazuji na aktivní roli Františka Kriegela v roce 1948 a navazujících letech. Přesto zastávám názor, že v době války a v dalším období svého života jmenovaný prokázal vysoce pozitivní charakter a především málo vídanou odvahu. Nemyslím, že by se mu za to dostalo odpovídající úcty. Můžeme jen spekulovat, jak velký počet Čechů by takový postoj pod takovým tlakem a asi i hrozbou dokázal přijmout.

Josef Baxa, předseda Nejvyššího správního soudu: Ano, myslím, že by František Kriegel měl být oceněn. Jestli čestným občanstvím jedné pražské čtvrti nebo jinak, je méně důležité. Jeho život byl bohatý na události, vzestupy i pády, iluze i deziluze. Stejně jako celé 20. století v naší zemi. On byl však na rozdíl od mnohých jiných osob, které se ve svém životě pohybovaly po podobných křivkách, statečný a pevný. I v situaci, kdy zůstal sám proti všem. Přestože věděl, že za určité skutky ponese tvrdé důsledky až do konce svého života, učinil je. Uvědomil si odpovědnost a usiloval o nápravu. Neschovával se za nikoho a za nic. Kdyby takových lidí bylo ve společnosti víc, možná jsme se mohli dočkat obnovení demokracie podstatně dříve a s mnohem menšími morálními škodami.

Stanislav Komárek, biolog a filozof: Blažená doba, která se může obírat takovýmito prkotinami.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Mohlo by vás zajímat

Aktuální vydání

Kdo se bojí Lindy B.Zobrazit články