Klub diktátorů se ještě nezavírá

K dvacetipatrovému sídlu Africké unie, nejvyššímu mrakodrapu v etiopské Addis Abebě, přijížděla poslední květnový víkend jedna limuzína za druhou. V den 50. výročí založení Organizace africké jednoty, předchůdce Africké unie, sem zamířili vládci afrických zemí i špičky světové politiky jako americký ministr zahraničí John Kerry.

Když se v roce 1963 zakládala Organizace africké jednoty, cíl byl poměrně konkrétní. Od druhé světové války se osamostatnilo 29 států a bylo potřeba vlády nově vzniklých zemí sjednotit a pokud možno se tak vyhnout konfliktům o sporná území. OAJ také podporovala zbylé země, které ještě nezískaly na evropských koloniálních mocnostech svobodu, například Angolu, nebo kde u moci stála bělošská menšina jako v Jihoafrické republice.

V roce 2002, kdy měla už 51 členů, se OAJ transformovala v Africkou unii. Afričtí lídři tehdy dali najevo, že se chtějí zbavit přezdívky „Klub diktátorů“. Upustili od striktního dodržování zásady nevměšování se do vnitřních záležitostí a vzdali se tedy principu, o který se OAJ opírala. Celý svět od té doby může sledovat dosud nejrozsáhlejší pokus o africkou integraci – členy Unie jsou všechny státy kontinentu kromě Maroka. Po padesáti letech integrace kontinentu je namístě trochu bilancování: komu v Africe už posloužila? A je Africká unie životaschopná?

Konec Klubu diktátorů?

Struktura „Spojených států afrických“, jak instituci nazval její zakladatel, bývalý libyjský diktátor Muammar Kaddáfí, volně kopíruje model Evropské unie. Představitelé afrických zemí se pravidelně scházejí na jednáních společného parlamentu, kde se diskutují kroky vedoucí ke sjednocení politik všech členských států, ale zatím se jedná spíše o iniciativy na papíře. Dlouhodobé plány jsou velmi ambiciózní: ustavení zóny volného obchodu s jednotnou měnou, afrického soudu pro lidská práva, centrální banky i měnového fondu.

Prvním krokem k prosperitě kontinentu je podle představitelů Unie vyřešení konfliktů. K tomu měla přispět i již zmíněná změna strategie - z „nevměšování se“ na „konec netečnosti“. Vojenské jednotky Unie zasáhly například během konfliktů v Burundi, Somálsku nebo Súdánu.

„Loňský konflikt v Somálsku je dobrým příkladem, kdy se ukázalo, že jednotky Africké unie dokážou operovat v určitých oblastech lépe než západní vojáci,“ uvedl pro Al Jazeeru Alex Vines, afrikanista z Coventry University. Vojáci Unie upustili od bombardování sídel islamistů těžkými zbraněmi, při kterém umíralo mnoho civilistů.

Namísto toho do oblasti začaly pronikat pěší vojenské jednotky, kteří si vybudovali lepší vztah k civilistům než předchozí intervenční armády. Podařilo se jim osvobodit hlavní město Mogadišo bez zbytečných ztrát na životech, což je diametrálně odlišná situace od vojenské intervence 25 tisíc amerických vojáků v 90. letech.

Trochu překvapivě tak jednotky Africké unie uspěly tam, kde západní vojska selhala. Docílily toho, že v Mogadišu nastal po dvou desetiletích klid zbraní, bojovat se přestalo i v dalších somálských regionech a lidé se mohli pomalu vracet k normálnímu životu.

V praxi nicméně tato „vměšovací“ strategie často pokulhává. Jedním z příkladů byla podle některých odborníků reakce Africké unie na občanskou válku v Libyi před dvěma lety. Unie nevytvořila dostatečný tlak na Muammara Kaddáfího aby odstoupil, a naopak vyzvala NATO k ukončení vojenských náletů. Kaddáfí totiž v té době díky pohádkovým ziskům z ropy významně plnil unijní pokladnu – platil 15 % z celkových členských příspěvků a zároveň přispíval na vojenské mise Unie v Súdánu a Somálsku.

Kritikové se shodují, že se Unii hned tak nepodaří zajistit stabilitu v celé Africe; také proto, že některé africké země stále zastupují problematické osobnosti, jako je autokratický prezident Zimbabwe Robert Mugabe nebo Umar Bašír, prezident Súdánu, na kterého vydal Mezinárodní trestní tribunál zatykač pro válečné zločiny a zločiny proti lidskosti. Důvod pro přezdívku „Klub diktátorů“ tak ještě úplně nezmizel, i když v současnosti podle organizace Freedom House vede více než polovina afrických lídrů své země demokratickým způsobem.

Slova a činy

Kam bude Africká unie směřovat v příštích letech? Podaří se ji udržet pohromadě? Není to zcela jasné a jedním z hlavních problémů je financování instituce i jejích ambiciózních plánů. Členy AU jsou totiž v mnoha případech ty nejchudší státy světa, které nejsou schopny platit členské příspěvky – splátky odsouvají do příštích let nebo využívají nabídky jiných afrických států, které za ně příspěvky uhrazují.

Vybrané členské příspěvky navíc tvoří necelou polovinu unijního rozpočtu (a platí je v podstatě jen pět  nejbohatších afrických států – Jihoafrická republika, Egypt, Alžírsko, Nigérie a Libye).

Chod Africké unie, jejíž rozpočet se ročně vyšplhá na téměř 280 milionů dolarů, je tak z 60 % závislý na finanční podpoře mezinárodních organizací a vyspělých zemí světa, jako jsou Spojené státy, státy Evropské unie a Čína.

Čína zaplatila mimo jiné i výstavbu již zmiňovaného hlavního sídla Unie v etiopském hlavním městě včetně nábytku za 200 milionů dolarů. To někteří odborníci na Afriku pokládají za další dobrou ukázku toho, jak si Čína snaží „koupit“ vliv v Africké unii poté, co rozšiřuje svou ekonomickou přítomnost na celém kontinentě.

Další otázkou je, nakolik je integrace celého velmi rozmanitého kontinentu vůbec možná. Zda by se neměly státy zaměřit spíše na svou roli v regionálních celcích. V současnosti existuje osm takových ekonomických seskupení, například pro státy západní Afriky je to Hospodářské společenství západoafrických států (ECOWAS), pro státy jižní Afriky pak Společenství pro rozvoj jižní Afriky (SADC).

V rámci těchto uskupení už funguje zóna volného obchodu, společné projekty na zlepšení dopravní a energetické infrastruktury a také další dohody týkající se pohybu lidí, obrany nebo obchodu s drogami. Pro ekonomiku afrických států a rozvoj přeshraniční infrastruktury má větší význam zapojení v těchto uskupeních než v Africké unii.

Odbourávání bariér skrze vytváření zón volného obchodu je zvláště důležité, protože jedině tak se může nastartovat slabý vnitroafrický obchod. Světová banka uvádí, že výměna mezi africkými státy tvoří jen desetinu z celkového objemu a naprostá většina zboží se vyváží mimo kontinent (pro srovnání, evropské státy si mezi sebou vymění 60 procent exportu).  

Africká unie prokázala, že umí zasáhnout v krizových oblastech, nicméně nadále zůstává spíše institucí velkých slov než velkých činů. Co tedy přijeli afričtí lídři na květnové narozeninové setkání do Addis Abeby oslavit? Možná hlavně fakt, že se jim vůbec daří udržet Africkou unii pohromadě.

Autorka je stážistka