Jaký je vliv hazardu na propad HDP?

Přesně to kvantifikovat nedokážu, protože dosud, navzdory našim snahám, neexistuje žádná tuzemská studie, která by zkoumala dopad hazardu na ekonomiku. Byla by užitečná, i proto, že český experiment „kolik se vejde automatů na špičku ulice“, snad bude za chvíli jen součástí historie. Ale i bez složité analýzy primárních a sekundárních ekonomických dopadů a vyvolaných nákladů ze strany státu na sanaci sociopatologických jevů je možné zamyslet se, jestli náhodou neočekávaný propad HDP nesouvisí i s tím, že tady máme v porovnáním se vším ostatním světem neuvěřitelné množství heren a automatů. Pomiňme učenou diskuzi o tom, zda prohrát svůj život v automatu je svobodná volba každého, a vezměme to čistě finančně.

Do automatů a dalších druhů hazardu se každoročně naháže přes 100 miliard korun. To není úplně málo. Z těchto více než 100 mld se větší část sice na výhrách vrátí, otázka je ale komu – většinou nikoliv těm, kteří je do automatů naháží. Zbytek zůstane u provozovatelů.

Výpadek desítek miliard, které z kapes hráčů odcházejí do černé díry, musí někde v ekonomice chybět. Jak plyne z dotazníků v zahraničních studií, většina z těchto vyhozených peněz by byla hráči použita na nákup jídla či služeb, prostě by se normálně dostala do oběhu.

Z aktuální studie, kterou realizuje Národní monitorovací středisko pro drogy a drogové závislosti, zatím vyplývá, že skutečně nemocných gamblerů je u nás okolo 80 tisíc a dalších několik set tisíc má s hraním značné problémy. To jsme u několika procent české populace. Příchylnost k hazardu má tu pěknou vlastnost, že z hráčů dostane nejen peníze, které tak sami naháží s pocitem dobře investovaného rizika, ale vymámí to z nich i poslední halíř. Namísto ekonomicky stabilizovaných osob tu máme trosky zmítající se mezi nebankovními půjčkami, lichvou a exekucemi.

Když by to byly jen ony trosky samy. Hazard má tu krásnou vlastnost, že nejprve gambleři, kteří dočerpali vlastní peníze, vysosají rodinu, pak svoje známe, pak svoji firmu, služebnu, farnost… Zpronevěra, krádeže, loupeže, co přijde pod ruku. Zahraniční statistiky uvádějí, že značně vysoké procentu gamblerů si peníze na hru opatřuje trestnou činností. Výsledkem tohoto promyšleného systému je množství finančně úplně zruinovaných lidí, nejen samotných hráčů, kteří mají vyhlídky na nekonečné splácení dluhů nebo na skok z Nuseláku.

V důsledku promořenosti měst hernami je pokřiven trh, protože pivu ke hře zdarma, případně za nákupku, může klasická hospoda konkurovat jen opravdu těžko. Na jedné straně se zvyšují ceny nájmů, jelikož tolik jako herny nenabídne ani mauzoleum Václava Klause, na druhé straně v mnoha lokalitách ceny nájmu a nemovitostí naopak klesají, protože hrozny heren a zastaváren, s přidruženými jevy, jako je dealování perníku, moc na kvalitě života a bezpečnosti nepřidávají (i když třeba legendární pražská postavička, starosta sedmičky, Ječmének, tvrdí, že herny veřejných pořádek zajišťují a bez nich by vzrostla kriminalita).

Nasycenost automaty je u nás absolutní. Jejich boom začal poměrně nedávno, ve vlnách 2007 a 2009, a my už delší dobu tvrdíme, že nějakou dobu trvá, než si všichni hráči cestu do heren nalezli, a nějakou dobu, než narazí na svůj finanční strop. Připodobňujeme to k časované bombě, protože desítky tisíc lidí, často navíc teritoriálně či socioekonomicky vymezených, se stále víc a víc zaplétají do finančních problémů a dluhových pastí. Po jistou dobu to jde nějak zvládat, pak to však bouchne. Důsledky nejsou jen okamžité, ale i trvalé, protože vidina několikamilionového dluhu často člověka jednou pro vždy odradí od toho, aby se vůbec snažil.

Fenomén hazardního hráčství je znásoben u sociálně a ekonomicky slabých. Nazývá se to „sekundární zdanění chudých“, protože zvláště při spojení se sociální vyloučeností bývá všudypřítomný hazard častým únikem k možnosti získat zázračně vysoké jmění a moci se prostřednictvím něj vymanit ze své society. Třeba se to jednomu z tisíce lidí dokonce podaří… Peníze, které stát vynakládá na sociální dávky, končí v automatech. Bavil jsem se před pár týdny s Michaelem Kocábem, který ještě za dob svého ministrování sondoval u francouzských kolegů, jak řeší problémové vyloučené lokality. Odpověď byla strohá: bez zákazu či ostré regulace hazardu je zbytečné cpát tam jakékoliv peníze. Hazard je všechny vysaje.

A zde jsme u otázky, jaká je regulační role státu. Situace s hazardem není nepodobná stavu, jako když se společnost rozhodne, že se uchlastá. Jistě, je to svobodné kolektivní rozhodnutí, ale těžko bude společnost současně držet krok konkurenceschopnosti a těžko bude produkovat dostatečně vysoké HDP. Tehdy se stát, tedy námi zvolení zástupci lidu, musí rozhodnout, zda svobodu uchlastat se či svobodu uhrát se na automatech budou v nejširší možné míře tolerovat či k ní dokonce aktivně vybízet, nebo zda nastaví takové hranice a překážky, aby se národ z této společenské nemoci začal i přes prvotní nepříjemnou kocovinu a absťák probírat. Až zde razantně počet automatů poklesne, rapidně se sníží i počet hráčů a celkově počet lidí, kteří jsou byť nechtěně do systému vysávání peněz do útrob hazardních mašin zapojeni.

Pokud si nyní ekonomové lámou hlavu, proč je pokles HDP takový, jaký je, možná se stojí zamyslet nad tím, jaký mají vliv na schopnost zapojovat se pracovního procesu a pouštět vydělané peníze do oběhu faktory, jako jsou právě automaty na každém rohu. Cit mi praví, že to určitě součástí problému je, a pokud chceme naši ekonomiku opět nahodit, nemůžeme laborovat jen s přílivem zahraničního kapitálu, ale musíme se dívat i na to, je-li finančně zdravá společnost.