Homosexualita je kampaň Západu proti Rusku

V rámci pražského filmového queer festivalu Mezipatra se promítal i snímek Děti 404 představující osudy ruských teenagerů homosexuální orientace. Přeplněná kapacita sálu, potlesk, diskuse s režiséry; v Rusku by se taková projekce uskutečnila jen těžko. Loni nabyl účinnosti Putinův zákon, jenž zakazuje a trestá „propagaci homosexuality“ – a situace nejen mladistvých homosexuálů se tak značně přiostřila.

Název snímku Děti 404 odkazuje k chybě na internetu s poznámkou „nenalezeno“ a je jakousi metaforou tamní situace lidí s homosexuální orientací. „Boj proti homosexuálům, situace na Ukrajině, antiamerická propaganda… to jsou všechny prvky jednoho velkého celku,“ říkají režiséři dokumentu Askold Kurov a Pavel Loparev. 

Jak jste se k tématu vlastně dostali?
O toto téma jsme se zajímali ještě před přijetím zákona, asi dva roky před nabytím účinnosti. Ve společnosti jsme v té době cítili určité změny, probíhala řada diskusí ohledně homosexuality a postupně nabývaly na intenzitě. Proto jsme považovali za podstatné tyto změny zaznamenat. Přitom jsem měl paradoxně pocit, že se společnost obrátí směrem k toleranci a že tento problém postupně vymizí. Ovšem poté, co byl zákon přijat, situace se dramatizovala a společnost najednou otočila zcela opačným směrem.

Opravdu se nechali se lidé ovlivnit právě touto „legalizací potlačování projevů homosexuality“?
Většině populace je to jedno, jenže zároveň je to v Rusku vyloženě politická otázka. Zejména v televizi byla před přijetím zákona velmi rozsáhlá kampaň, dokonce se objevovaly hlášky typu, že homosexuály je třeba pálit. Většinová společnost prostě věří tomu, co se říká v talkshow a v rozhlase. Aktéři našeho filmu vyprávějí, že na vlastní kůži cítili, jak se po těchto kampaních chování k nim změnilo. Ať už ze strany učitelů nebo rodičů. V našem filmu vystupují především teenageři - jsme přesvědčeni, že děti takovéto věci ucítí nejdříve a nejsilněji.

Co bylo přesně vůbec cílem té kampaně?
Propagovat a tvrdit, že sexuální orientaci si lze libovolně zvolit. Byla zaměřena právě na většinovou společnost s cílem „ochránit teenagery před tím, aby inklinovali k homosexualitě“. Dalším cílem ochránit Rusko proti vlivu Západu: homosexualita je prezentována jako západní propaganda, respektive ukazování homosexuality bylo vnímáno jako velká kampaň Západu proti Rusku, proti tradičním ruským hodnotám. A Putin zdůrazňuje, že je potřeba navracet se k rodinným hodnotám a tak dále. Asi si to tady ani neumíte představit, ale většinová společnost v Rusku není o otázkách typu sexuální orientace vůbec informována. Lidé věří tomu, co se jim předkládá v televizi a v rádiu. Proto společnost velmi pozitivně přijala zákon.

Majoritní společnost tedy vnímáte jako zcela poddajnou propagandě?
Vliv propagandy je každopádně obrovský. Když si vzpomenu na situaci na Ukrajině ve spojení se Západem, to je prostě čirá propaganda, která nemá s realitou nic společného. Většina lidí je ale líná a nezabývá se otázkou, jestli to, co se říká, je, či není pravda. V Rusku má jen opravdu malá část společnosti dost silné kritické uvažování na to, aby si vyhledávala alternativní informace nezávislé na ruských oficiálních zdrojích.

Kritické myšlení se zpravidla rozvíjí již během školního věku. Jakým způsobem funguje propaganda na školách?

Vzdělávací proces sice nebyl primárním tématem filmu, ale podle reakcí učitelů na schválený zákon jsme viděli, že ani oni zrovna nemají kritické myšlení. Takže si nedovedeme představit, jak by tito lidé k němu mohli vést žáky. Máme doloženo z natáčení, jak aktérům filmu pedagogové říkali, že gaye a lesby je nutné když ne spalovat v peci, tak odvážet na opuštěná místa.

Jaké jsou reakce studentů na spolužáky gaye a lesby na základě takových výroků?
Nemáme statistiky, ale „pouze“ konkrétní příběhy. Legalizovaná agrese je velmi jednoduchý a účinný nástroj; většina jí přitakává, protože i běžní lidé pak mohou někoho poučovat. V Rusku zároveň hraje autorita učitele významnou úlohu. V jednom rozhovoru říká jedna z aktérek, že se po jedné takové učitelově hlášce snažila protestovat, ale její nejlepší kamarádka jí odvětila: „Musíš přemýšlet nad tím, co ti řekl učitel, protože ten to rozhodně ví lépe než ty.“

Existují i pozitivní příklady vnímání homosexuality?
Jedna z dívek vyprávěla, že mluvila docela otevřeně a dostalo se jí podpory ze strany kamarádů i učitelů. Jedna ze žákyň zase studuje v přípravné třídě na medicínu, její spolužáci jsou tedy budoucí lékaři a vědci a homosexualitu chápou jako přirozenou biologickou věc. Takové příběhy tedy existují, i když jich není mnoho. Úzce to samozřejmě souvisí se vzdělaností a informovaností. Pedagog by měl mít rád své žáky. A totéž platí i o rodičích. Ale v Rusku to tak často není. Pro sebe jsme si definovali dva hlavní směry, jak prezentovat homosexualitu. Jazykem vědy – racionálně – a pak v podstatě jednoduše jakožto lásku.

Jak byste shrnuli vývoj situace od 90. let? Probíhal ve vlnách, byl třeba za vlády Borise Jelcina postoj tolerantnější?
V devadesátých letech v podstatě nebyla politická vůle, aby se homosexualita zakazovala nebo diskriminovala. Nikoho to v podstatě nezajímalo a nikdo nic nekontroloval. Vznikaly nové podniky a kluby, byly už snahy uspořádat gay pride, a nikdo nepořádal protestní akce. Úlohu současné moci zřetelně demonstruje gay pride v Petrohradě na Martově poli. Loni tam přišla spousta národně laděných pravoslavných aktivistů, kteří účastníky mlátili. Letos se akce uskutečnila na stejném místě ve stejný den. Nikdo však neprotestoval. Konala se naprosto bezproblémově - jistě hlavně proto, že ti „aktivisté“ věnovali pozornost úplně jiným otázkám, především krizi na Ukrajině.

Pozici homosexuálů tedy zjednodušila současná politická krize?
Ti, kteří získávali výhody díky tomu, že kladli odpor homosexuálům, teď bezpochyby přesunuli pozornost k ukrajinské otázce. Na sociálních sítích se v tematických LGBT skupinách žertuje, že si gayové v Rusku mohou odpočinout, protože Rusko nyní řeší jiné problémy. Obecně se ale nedá říct, že by se situace výrazně zlepšila. Boj proti homosexuálům, situace na Ukrajině, antiamerická propaganda… to jsou všechny prvky jednoho velkého celku, střípky strategie, propagandy proti vnějšímu nepříteli, proti němuž je třeba bojovat.

Hrdinové filmu se rekrutovali ze stejnojmenné facebookové stránky založené mladou novinářkou Elenou Klimovou. Jaká je opozice vůči Putinovu zákonu? Jedná se jen o hrstku takových lidí?
Existuje například Aliance heterosexuálů za práva gayů, kteří LGBT lidi podporují a snaží se apelovat na toleranci vůči nim. Když se konají protestní akce, tak se jich účastní. Ale veřejné mínění hovoří jasně: společnost tyto akce vnímá negativně a je pozitivně nakloněna Putinovu zákonu. Jestli někdo předtím váhal, na jakou stranu se přidá, teď se jednoznačně přidal na stranu zákona. Tu informační kampaň okolo něj by bylo možné nazvat až informační válkou. Kdyby stát naložil stejné úsilí k tomu, aby se zvýšila tolerance ve společnosti, situace by určitě byla jiná.

Nepřitakala značná část populace zákonu z velké míry prostě ze strachu?
Mnoho lidí o tomhle tématu vůbec nepřemýšlí, existuje na úrovni anekdot nebo pokleslých žertů. Největší problém je v tom, že v Rusku v podstatě nemáme platformy, kde by se otevřeně hovořilo o sexuální orientaci, aby většinová společnost získávala relevantní a komplexní zkušenost. Už samo téma se považuje za tabuizované. A politici toho často zneužívají, protože když máte o něčem nedostatek informací, je velmi snadné vnímat jakoukoliv lež jako pravdu. Informace můžete najít na webu, ale lidi je nehledají. Vyžaduje to čas a energii. A to už je jiná otázka: proč lidé nic nechtějí hlouběji pochopit a proč raději věří lžím a propagandě.

Ve filmu vystupuje jako hlavní hrdina osmnáctiletý Pasha Romanov - velmi osobitý, odvážný a přesvědčený. Jak se s ním seznámili? 
Potkali jsme ho na opozičního mítinku v Moskvě, úplně náhodou. Pasha se účastnil akce za prosazování práv homosexuálů; zaujal nás, velmi vyčníval. Začali jsme ho točit a strávili jsme s ním celý den. Později, ke konci večera, už jsme znali celý jeho příběh: že je homosexuál a že se chystá emigrovat do Kanady. V tu chvíli nám došlo, že je to náš hrdina.

Konec ve filmu je otevřený, jak to s Pashou vypadá nyní?
Odcestoval do Kanady, absolvoval tam vysokou školu a chce pokračovat ve studiu mezinárodních vztahů. Zanedlouho se bude konat soudní přelíčení, kde se rozhodne, jestli v Kanadě získá status uprchlíka. Jinak si změnil jméno na Justin, účastnil se uvedení našeho filmu v Torontu na festivalu HotDocs i všech doprovodných diskusí. Stala se z něj hvězda, dal spoustu rozhovorů pro kanadská média, ale svého aktivismu nenechal. Pomáhá ruským homosexuálním teenagerům, aby také mohli odcestovat do zahraničí.

Skupina Děti 404 je rozmanitá. Je Pasha exemplárním příkladem tohoto společenství?
Myslím si, že je spíš výjimka. Stal se hlavní postavou, protože byl připraven toho hodně udělat a změnit. Je to typ člověka, který si před sebe klade cíle, usiluje o ně. A tohle bych o většině teenagerů neřekl. Jsou většinou víc neteční a méně cílevědomí a sebevědomí. Ze všech náctiletých, s kterými jsme mluvili, chce přitom zhruba 80 procent odcestovat z Ruska. Zbylá pětina naopak nechce Rusko za žádných okolností opustit; představuje si, že získají vzdělání a pokusí se změnit zdejší situaci.

Možná nejvíc ukáže naladění společnosti reakce rodiny. Co si myslí ta Pashova?
Pasha má velké štěstí: má matku, která ho přijala a nevyhodila z domova. A tak mohl pokračovat v boji za prosazování práv homosexuálů. V jeho rodném městečku na Sibiři ho ve škole šikanovali spolužáci, v Moskvě ho naopak spolužáci přijali, ale začali ho šikanovat učitelé. Jeho matka stála vždy při něm. Pomohla mu, aby si našel v Moskvě byt a financovala emigraci do Kanady. Ovšem zbytek rodiny, především ze strany otce, ho v podstatě proklel jako zrádce. Pashův příběh je spíše výjimka, většina dětí takové štěstí nemá.

Film měl velký úspěch na zmíněném festivalu v Torontu. Co v Rusku? Promítal se někde, plánujete to?
V Rusku je to velmi složité. Před Torontem jsme doma uspořádali takové uzavřené promítání v soukromém klubu, kam se každý mohl dostat jen na základě předchozího zápisu; bylo to pro osoby nad osmnáct. U vchodu probíhala kontrola dokladů a protestovali tam pravoslavní aktivisté s plakáty. Vykřikovali nesouhlasná hesla - a když si mysleli, že někdo z příchozích vypadá příliš mladě, zavolali policii a obvinili nás, že promítáme film neplnoletým. Potom skutečně přijela policie se samopaly, uzavřeli východy a všem zkontrolovali doklady. Poté, co se přesvědčili, že tu neplnoletí nejsou, povolili nám pokračovat. Takovou emoční zkušenost jsme nikdy předtím nezažili. Reálie, které se odehrávaly na plátně, jsme najednou měli před sebou.

Veřejné promítání tedy nebylo?
S druhým promítáním, na festivalu ve Vladivostoku, byl také velký problém. S obyvateli i s prokuraturou, protože místní aktivisté podali trestní oznámení. Od července byl totiž schválen další zákon, který vyžaduje, aby každý film získal tzv. povolení k promítání od ministerstva kultury. Náleží na tom, jestli se jedná o festival nebo soukromé promítání; každý film toto povolení musí mít. Takže teď je situace ještě složitější. Nicméně následoval moskevský festival, který byl naším odrazovým můstkem. Jednalo se v podstatě o veřejné promítání, i když opět tak trochu v soukromém duchu: každý divák dostal od organizátorů notebook a na něm se na film díval. Byla to velmi zvláštní atmosféra, spíš se to podobalo performanci.

Autorka je novinářka a kritička