Hokej mezi idiotem a rakovinou
České, slovenské i jiné evropské hokejové arény mají žně. Padají divácké rekordy a nikdy nebylo v základní části tolik vyprodaných zápasů.
Zámořské hvězdy se lidem ani po třech měsících ještě neokoukaly a na ledě se hraje hokej, jaký tu ještě k vidění nebyl. Co to tam v Americe a Kanadě dělají, že nám už v září poslali vánoční dárek, který se tu podle posledních zpráv možná dočká i opravdových Vánoc?
Přinejmenším to tak zatím vypadá, poté, co slovy z titulku počastovali po posledním neúspěšném kole vyjednávání nedávno hráči do komisionáře NHL Bettmana. Je dvakrát překvapivé, že k tomu dochází právě v Kanadě a USA. Jednak proto, že se zde vyjednávání učí na školách a podruhé, že tam mají s podobnými situacemi ve sportu už několikerou neblahou zkušenost a mohli se tudíž poučit. Člověku nejde do hlavy, jak mohli bossové NHL dopustit, aby už podruhé v tomto tisíciletí nepřicházeli o stamiliony kvůli přerušené soutěži.
Jak už bylo řečeno, sportovní stávky a výluky nejsou v severní Americe ničím výjimečným. Například v roce 1990 uzavřeli majitelé baseballových klubů a hráčská asociace čtyřletou dohodu, jíž tehdy na poslední chvíli odvrátili hrozící kolaps.
Když 31. prosince 1993 tato dohoda vypršela, sezóna 1994 začala bez nového kontraktu. Teprve v červnu nabídli majitelé první verzi nové dohody, ale po nevydařených vyjednáváních vstoupili hráči v srpnu do stávky. Ta předčasně ukončila sezónu, čímž se obě strany připravily zhruba o 1 miliardu dolarů.
V této sumě nejsou ale započítány ztráty prodejců na stadionech, z nevyužitých pokojů v hotelích, propady tržeb v okolních restauracích a dalších obchodech. Deziluzi fanoušků asi vyčíslit nelze vůbec.
Až do stávky byla soutěž zisková, roce 1993 vynesla 36 milionů. V následujícím roce ale majitelé prodělali 375 milionů, rok poté 326 a v roce 1996 kolem 200 milionů. O své přišli i hráči: nejen o platy, ale také slávu a renomé a původně dobré vyjednávací pozice. Baseball se jako odvětví vzpamatovával ještě několik let.
Baseball je v USA natolik nepřehlédnutelným sportem, že je s podivem, že ostatní odvětví se po této zkušenosti nepoučila a nechala se lapit do stejné vyjednávací pasti.
Ve stejném problému se nacházel v letech 1996 mužský basketbal a v paměti máme ještě výluku NHL ze let 2004–2005, kdy se u nás – a jinde v Evropě – poprvé objevily ve větším počtu hvězdy NHL. Diváci si lebedili, zámořští majitelé plakali. Tehdy museli zrušit celou sezónu, neodehráno zůstalo 1 230 zápasů, škody, stejně jako předtím v baseballu byly nedozírné.
Připočíst se musí i následný nezájem předních televizních stanic o přenosy utkání, když se diváci přeorientovali jinam, a s tím souvisící propad příjmů z reklamy. Dnes se situace opakuje. Jágr a spol. sice vyprodávají evropské arény, majitelé za Atlantikem tratí.
Rozjeďte to i bez dohody
Kdyby obě strany sporu přečetli nějakou knížku o vyjednávání – což se nezdá – nebo absolvovali výcvikový kurs, jistě by jim to samo o sobě nezaručilo úspěšnou dohodu.
Tragických ztrát by je snad ale mohlo ušetřit, kdyby poslechli rady dvou harvardských profesorů Jamese Sebenia a Michaela Wheelera. Ti už během první baseballové krize v roce 1994 navrhli geniálně jednoduché – leč nevyslyšené – řešení: Rozjeďte novou sezónu, respektive pokračujte v rozehrané, i když ještě nemáte dohodu o tom, jak si nakonec rozdělíte příjmy. Protože pokud nebudete hrát, nebude ani co rozdělovat, ale náklady vám zůstanou. Bude se tedy hrát, ale na peníze, které by jinak tvořily příjem majitelů a platy hráčů, si ovšem kluby nesmějí sáhnout. Půjdou do zvláštního fondu, který se rozdělí až podle toho, jak se strany nakonec dohodnou. S tím, jak se bude mezitím zvyšovat vybraná částka, poroste možná i vůle protistran dohodnout se. Pokud by toto samo nestačilo, navrhli oba profesoři ještě další pobídku. Pokud se znesvářené strany nedohodnou k určitému termínu, z fondu se od určitého data začne vyčleňovat suma, která půjde na charitu, například na paralympijské hry. Tím se možná vytvoří i příznivější obraz příslušného sportu u veřejnosti, zejména ve srovnání se zarputilým zakopáním se ve vlastních pozicích a odepsáním stovek utkání.
Proč tedy nevítězí zdravý rozum a nehraje se, nevydělávají se peníze, které se nakonec určitě nějak rozdělí?
Není to jistě jenom proto, že bafuňáři nečtou manažerské příručky o vyjednávání a o hledání strategií výhra-výhra, a už vůbec asi ne akademické elaboráty z Harvardu, jakkoliv jim mohou být k užitku. Obě strany se především soustřeďují jenom na své dílčí zájmy a na to, jak rozdrtit oponenta. Co přitom zničí, je netrápí. A tak si například majitelé baseballových klubů po zrušení Světové série v roce 1994 nadšeně gratulovali ke své vzájemné solidaritě a vytrvalosti, aniž je zjevně trápilo, že celé odvětví nenávratně přichází o miliardu dolarů i většinu dobré pověsti. O pár let později opakovali stejnou sebedestruktivní strategii basketbalisté a po nich dvakrát hokejisté. Tratili všichni majitelé i hráči, hoteliéři z okolí stadionů, prodejci suvenýrů a občerstvení na stadionech, hostinští i taxikáři, sázkové kanceláře a mnozí další.
Roli tu sehrává i americký sklon řešit všechno přes právníky. Nedávno získala dominantní roli ve všech čtyřech hlavních mužských kolektivních sportech severní Ameriky (hokej, basketbal, baseball a americký fotbal) poprvé historii jediná právní kancelář, a to Proskauer Rose. Ta asi bude, bez ohledu na výsledek, patrně jediným skutečným vítězem těchto nekonečných tahanic.
Samozřejmě kromě evropských diváků.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].