České státnosti by nebylo bez rakouského osvícenství

Při oslavách stého výročí Československa mohli nepoučení diváci snadno nabýt dojmu, že rok 1918 je jakýsi začátek letopočtu české státnosti. Soustředění na datum založení Československa je srozumitelné. Méně pochopitelné už je malé připomínání základů a okolností, které k ustavení české státnosti vedly - a bez nichž by žádný český stát (a jistě ne liberálně-demokratický) nemohl vzniknout.

Dočkali jsme se mnoha poučených a různě zabarvených medailónků TGM, zřídka byl připomínán i český emancipační demokratismus, který jeho interpreti neváhali občas natáhnout na skřipec až k táborským kališníkům. Co jsem však vůbec nezaznamenal - ač musím přiznat, že můj výběr médií je omezen na ta veřejnoprávní - jsou odkazy ke kořenům středoevropského liberalismu.

Nepozvat Rakušany

Nebylo by liberalismu bez osvícenství. Nebylo by ani českého liberalismu bez habsburského či středoevropského osvícenství, ačkoli česky psané osvícenství prakticky neexistovalo. Za nejvýznamnějšího představitele českého liberalismu je vcelku konsenzuálně považován Karel Havlíček Borovský a personifikovanou hyperbolou lze říci, že by nebylo Havlíčka bez kupříkladu Bolzana - a jistě by nebylo Bolzana bez Josefa II.

Několikrát jsem zaznamenal zprávu, že je vcelku pochopitelné, že se oslav neúčastní představitelé Rakouska. Jeden z komentátorů to dokonce označil za přirozené zdržení se zbytečného sebemrskačství. Nevím, zda čeští politici rakouské představitele na oslavu výročí pozvali; nejspíš ne. Z hlediska efektivní (tedy sebekritické, přiměřené a do budoucna orientované) obhajoby národních zájmů to považuji za chybu. Neúčast rakouských představitelů je výrazem přetrvávajících skupinových atavismů, které jsou v rozporu s idejí silné, tedy spolupracující EU. A být součástí takové Unie je v českém zájmu.

Jestliže můžeme otevřeně mluvit o tom, že emancipace slovenské společnosti a založení samostatného Slovenska je jedním z největších úspěchů čechoslovakismu (tedy českého „imperialismu“), mohli bychom mít také kuráž říci, že založení samostatného Československa je jedním z největších úspěchů habsburského imperialismu, konkrétněji rakouského osvícenství a parlamentarismu. A tím pádem rakouské představitele k oslavám upřímně přizvat.

Vlastenectví bez Josefa

Základy osvícenství (i správní vědy) nacházíme v politice Marie Terezie, počátek (náboženské) tolerance se zase váže k josefinismu. Josef naordinoval rakouské, tedy i české společnosti množství správních i ekonomických liberálních pravidel. Například v roce 1784 pokládal základy tržního hospodářství, když prosadil svobodu sedláků prodávat svoji produkci komukoli za jakoukoli cenu. A i když to podle mnoha jeho současníků Josef s dekretováním přeháněl, bez něj bychom se dost možná nedočkali základního kamene rakouského liberalismu, tedy občanského zákoníku z roku 1811 (ABGB), jehož části přežily dokonce i oslavovanou první republiku.

Je fakt, že první republika nedokázala navázat na některé výdobytky rakouského parlamentarismu. I když je možné oprávněně namítnout, že pro to byly dobré důvody. Zmínit lze například tzv. moravský pakt z roku 1905, který na moravském sněmu zavedl národnostní kurie. Tím výrazně přispěl k utlumení sílícího národností napětí a některé země císařství pak od Moravanů opisovaly.  Rakouský liberalismus byl nakonec převálcován nacionalismem, kterému vděčíme za demokratickou emancipaci české společnosti. Ta by však nikdy nemohla postavit svoji státnost na tak pevných základech, nebýt převálcovaných, ale v útrobách civilizační výbavy patrných tereziánských a josefínských základů.

V české zakladatelské naraci je císař Josef obviňován z násilné germanizace, což není politicky produktivní ani historicky přesné. Pravdou je v jistém smyslu opak. České jazykové obrození by se nejspíše nemohlo rozvíjet směrem k úspěšnému pozvednutí české řeči a později českého nacionalismu i občanské společnosti. Po smrti své matky Josef zavedl semináře pro vzdělávání kněžstva k tomu, aby dokázali kázat v rodném jazyce svých věřících. A šéfem jednoho z nich se nestal nikdo jiný než jistý Josef Dobrovský.

Hrdí Rakušané

Při současném defilé středoevropského nacionalismu by bylo možné argumentovat, že například hypertrofie maďarského národovectví je historicky vzato podmíněna právě tím, že Uhry se dokázaly „účinně bránit“ zavádění josefínských reforem a z nich později povstávajících výdobytků liberalismu a parlamentarismu. Ty se po nástupu dualismu rozvíjely mnohem svobodněji a intenzivněji v západní části habsburské monarchie, jejíž součástí byly také české země.

Chtějí-li státy Visegrádu pěstovat evropskou přináležitost a identitu, měly by si lépe rozpomenout na své sdílené dědictví tereziánských a josefínských osvícenských reforem. Pozvání rakouských představitelů by bylo nejen vstřícným gestem, ale také účinným krokem k sebevědomému postavení Česka v EU.

K této delegaci by mohli být přizváni také rakouští gymnazisté, kteří by dokázali těm českým leccos objasnit stran josefinismu. Ti čeští by jim pak na oplátku mohli vysvětlit, proč lze vznik Československa v roce 1918 považovat za jeden z klíčových úspěchů habsburského imperialismu - na který mohou být Rakušané hrdí stejně tak, jako jsou někteří Češi hrdí na vznik samostatného Slovenska v roce 1993.

Autor je šéfem katedry politologie na VŠE