Apokalypsu v Evropě odvrátí nedokonalé řešení

Takhle měl vypadat začátek evropské politické apokalypsy: sociální rozvrat v jedné ze zemí eurozóny vynese k moci radikální hnutí, které s podporou Vladimira Putina zaútočí na pilíře evropského projektu. Jenže jako všechny temné předpovědi, i tato ztrácí na děsivosti v okamžiku, kdy se začne naplňovat. Dva týdny po volebním vítězství působí řecká Syriza ve svém zápase o odpuštění dluhů spíše bezradně než revolučně.

Přesto tady jistá apokalyptická symbolika existuje. Hnutí Syriza není neostalinským démonem zkázy, jak se často tvrdí. Ale je fakt, že jeho vláda v sobě koncentruje všechny strachy evropského establishmentu: z nekontrolovaného rozpadu eurozóny, z hněvu vlastních voličů i z Putinova Ruska.

Instituce, zoufalství, válka

Syriza je hromosvodem třech existenciálních hrozeb EU. Tou první jsou rigidní instituce eurozóny. Kazajka společné měny bez společné fiskální politiky, bez mechanismu sdíleného dluhu – s věčně přítomným rizikem nákazy a systémového kolapsu. 

Tou druhou je rostoucí zoufalství evropských voličů unavených z recese a nezaměstnanosti - a ponížených z toho, jak jim uniká vliv na rozhodování o vlastních osudech, protože v kontextu celoevropského diktátu škrtů ztrácejí demokratické volby pomalu svůj smysl. A tou třetí je válka. Ruský vpád na Ukrajinu naboural iluzi věčného míru, v níž jsme žili minimálně od konce studené války, a odhalil geopolitickou slabost EU.

Zatímco dosud jsme mohli tyto tři krize – ekonomickou, demokratickou a bezpečnostní – vnímat odděleně, dnes se slévají v jednou dokonalou bouři. A v jejím oku je charismatický Alexis Tsipras. Věřitelům dává na výběr mezi chaosem Grexitu a precedentem rozvolnění a polidštění pravidel eurozóny. Vyvolává naději na sociálně spravedlivou a demokratickou Evropu, ale je připraven spolčit se s ruským diktátorem proti ní. Rozehrál partii trojdimenzionálního šachu, jež se nedá vyhrát.

Pohled na první šachovnici by naznačoval, že věřitelé nemusí Tsiprasovi ustupovat. Proti roku 2010 je evropská ekonomika i díky kvantitativnímu uvolňování ECB dostatečně silná, aby přežila případný řecký bankrot a odchod z eurozóny. Německo a severské vlády tedy můžou trvat na původních podmínkách záchranného balíku. Pravidla budou dodržena a jejich vlastní voliči – faktičtí věřitelé Řecka – můžou být spokojeni.

Morální rozměr

Jenže hra dnes probíhá i v rovině bezpečnostní politiky. Co když právě v okamžiku, kdy Berlín odmítne Tsiprasovy požadavky, bude nutně potřebovat jeho souhlas s novými sankcemi? Co když Rusko vyšle pár desítek vojáků do estonského pohraničního městečka Narva, počítajíc s tím, že řecká vláda bude o několik hodin déle přemýšlet, zda podpoří aktivaci článku 5 Washingtonské smlouvy?

Nemluvě o tom, že i kdyby trhy zvládly řecký odchod z eurozóny, nebo dokonce z EU, geopolitické důsledky by byly mnohem dramatičtější než v roce 2010. Ve zmatku a nestabilitě Grexitu by Rusko výrazně posílilo svůj vliv ve Středozemí a na západním Balkánu; možná by dokonce získalo přímou kontrolou nad vládou v Aténách.

Alternativní tah věřitelů – odpuštění části řeckého dluhu výměnou za modernizační reformy – má svoji ekonomickou logiku. A především má silný morální rozměr. Polovina mladých lidí v Řecku ztratila perspektivu smysluplného zaměstnání.

Co to vypovídá o západní civilizaci, když jsou pro nás důležitější abstraktní dogmata o tom, že dluhy se musí platit a závazky se mají plnit? A co to vypovídá o hodnotách evropské demokracie, pokud legitimně vyjádřená vůle řeckých voličů na této situaci nic nezmění?

V politickém kontextu eurozóny – tedy na třetí šachovnici – se ovšem i tyto morální imperativy mění v morální hazard. Když španělští voliči uvidí, že Syriza si vymohla uvolnění pravidel záchranného balíku, logicky si v letošních volbách zvolí do čela její tamní ekvivalent Podemos.

Lídři severských států se v tom okamžiku ocitnou pod obrovským tlakem svých pravicových populistů – od Alternativy pro Německo po Pravé Finy – za to, že podlehli tlaku levicových populistů v Řecku a Španělsku. A to je ten nejtemnější scénář: symbiotický vzestup radikální levice na jihu a radikální pravice na severu. Propast, do níž se zhroutí evropský politický střed.

Nejlepší řešení bude nedokonalé

Odhadnout, nakolik je tento scénář pravděpodobný, a porovnat ho s možnými důsledky alternativních tahů je nemožné. Neexistuje pevný bod, objektivní racionalita ani absolutní morálka, jež by obsáhly tuto trojdimenzionální spleť politických, ekonomických a bezpečnostních rizik, hodnotových priorit, národních zájmů, lidských naději a strachů, setrvačnosti byrokracie, logiky vojenského konfliktu i nevypočitatelnosti finančních trhů.

To neznamená, že apokalypsa je neodvratná – paradoxně právě naopak. Z logiky situace plyne, že jediným a nejlepším řešením je nedokonalé řešení. Takové, které není možné vymyslet a prosadit, jen mu napomoct, aby se vynořilo. 

Takové, s ním budou stejně spokojeni (a nespokojeni) nezaměstnaní Řekové i konzervativní němečtí voliči, španělská vláda i hnutí Podemos, estonští vojenští stratégové i evropské finanční trhy. Cokoli jiného je příliš velkým rizikem. Naštěstí je EU – tento nejsložitější politický útvar v lidských dějinách – bytostně nastavena na slepená řešení komplikovaných situací.

Tento nedokonalý a vratký kompromis by měl udržet Řecko v eurozóně, ale ne za dnešních nedůstojných podmínek. Jednou z možností je proměna části dluhů na jakousi obdobu studentské půjčky splatné po dosažení ekonomického růstu, jak to navrhuje řecký ministr financí Varufakis. Atény přitom zřejmě budou muset ponechat v platnosti většinu z restriktivních opatření předešlých vlád. A v nepsané dohodě se zavázat k respektování společného postupu vůči Rusku.

Evropa zažila krizové situace, v nichž bylo zřejmé, co je potřeba udělat a co je správné, ale chybělo jí politické vůdcovství; jeden rozhodný krok do neznáma, odvaha povýšit dobro Evropy nad úzce definované národní zájmy. Zažila krize, z nichž - pokud by jednala rozhodně a odvážně - mohla vyjít posílená. Toto není jedna z nich.

Text byl napsán pro slovenský Denník N; jeho autor je výzkumným pracovníkem Ústavu mezinárodních vztahů v Praze