Respekt, otázky a výkupné

Náš článek o unesených Češkách vyvolal velmi zajímavou debatu o tom, co má a co nemá veřejnost vědět o způsobu jejich osvobození. Argumenty, které proti našemu textu zazněly, jsou především tři. Částka se prý neuvádí (s argumentem, že nikde na světě), informace může ohrozit další cestovatele, a stejně tak může vyvolat averzi české společnosti vůči oběma ženám. Všechny tyto argumenty jsme samozřejmě zvažovali a pokusím se vysvětlit jak.

Má se psát o tom, že vláda obchoduje s únosci?

Tato otázka platila maximálně do poloviny minulého týdne, kdy česká vláda vyměnila pět unesených Čechů za libanonské občany, kteří byli v českém vězení pro podezření z obchodování se zbraněmi a osnování atentátu.

Výměnný obchod potvrdil v rozhovoru pro Hospodářské noviny ministr obrany Stropnický - a i kdyby to neudělal, byla tu zřejmá souvislost, když ve stejnou dobu, kdy Češi přilétali, Libanonci odlétali. A to měli být vydáni soudům ve Spojených státech. Ostatně i opozice prohlašovala, že je to stvrzení faktu, že Česko za české občany platí.

Je tedy si třeba položit otázku: Měla o tom všem média mlčet? Neměla referovat o výměně Čechů za Libanonce? Měla zatajit námitky opozice? Pokud je odpověď ne, pak máte i naši odpověď na to, jestli měl Respekt publikovat článek o unesených ženách.

Téma placení, či neplacení za unesené občany je důležité téma. Od prvního okamžiku, kdy se na svobodě ocitly obě Češky, spekulovalo se o výši výkupného. Na sociálních sítích se psalo o miliardách, či dokonce o dodávkách zbraní.

Úkolem novinářů je v prvé řadě informovat. Každé zamlčení informací, jež mají novináři k dispozici, je v nějakém ohledu sporné. Stejně tak ale platí, že novináři musejí zvažovat relevantnost publikovaných informací a snažit se neohrozit konkrétní lidi. Přesně tak jsme postupovali v době, kdy byly obě ženy v rukou únosců. Po celou dobu jejich zajetí jsme nepublikovali nic, co by mohlo ohrozit jejich osvobození. Na žádost přátel obou unesených jsme ale pravidelně kontaktovali české politiky, aby bylo jasné, že téma neusnulo a jsou pod veřejnou kontrolou - tedy že se musí snažit je dostat domů.

Obě ženy jsou dnes už v Česku a nic jim ze strany únosců nehrozí. I nadále je třeba obezřetnost, nicméně platí, že jejich příběh už není jen jejich soukromým příběhem, je to veřejné téma od první minuty jejich únosu, který řešil český stát i společnost. Náš text je součástí širší debaty, která se o problému výkupného na Západě vede. Z výkupného se totiž stal velký byznys, protože všichni vědí, že se platí. A tudíž je to i téma pro novináře, což dokládá také investigativní práce amerického deníku The New York Times, který uvedl konkrétní částky zaplacené za unesené i výpovědi unesených.

Jsou nyní Češi ve větším ohrožení, pokud se pohybují v rizikových státech?

Musím říct, že tuhle otázku chápu ze všech nejméně, protože pokud si někdo dosud myslel, že může vyrazit dejme tomu do odlehlých částí Pákistánu a nehrozí mu únos, nebyl seznámen s realitou. A je dobře, že nyní už ví, jak velké riziko tu existuje.

Jsme západní stát, takže každý Čech je potenciální terč útoku či únosu v zemích, které jsou nestabilní. Svědčí o tom ostatně oba zmiňované únosy, které se odehrály ještě před medializací.

Rozhodně je na místě debata, jestli platit či neplatit, protože jasná odpověď zní jen v teoretických brožurách. A vědí to i únosci. Odhaduje se, že Al-Káida má z únosů až polovinu svých příjmů.

Nevystavili jsme obě ženy averzi české společnosti?

Tohle je pro mě nejzávažnější téma a kritiku na naši stranu bych se neodvážil ani trochu zlehčovat. Přiznávám, že kdyby se události tohoto víkendu – kdy extremisté zapalovali Kliniku v Praze – odehrály o týden dřív, mnohem více bych zvažoval, jestli článek publikovat. Protože je to ale jen kdyby, nebylo by ode mne férové tvrdit, že bych se jasně rozhodl jinak.

Unesené Češky mají právo na soukromí; kromě toho, že jsme se je snažili kontaktovat, aby se mohly vyjádřit, jsme se nesnažili zjistit nic, co by narušovalo jejich privátní zónu. Řešili jsme jen tu stránku, kterou řešily české instituce, tedy jednání o výkupném a bezpečnostní otázky. Ať už během únosu a nebo nyní.

Měli jsme to zatajit, abychom je nevystavili možné kritice? Podívejme se na to i z jiné stránky. Není to tak dlouho, co se horem dolem rozebíral postup některých německých médií při referování o incidentu v Kolíně nad Rýnem. Některé redakce o tom informovaly se zpožděním a jejich argument zněl, že nechtěly vystavit uprchlíky možné odvetě většinové veřejnosti. Pak ale uznaly, že to bylo selhání, protože veřejnost má právo na informace a redakce - pokud referují věcně – nenesou zodpovědnost za to, že je někdo zneužije ke svým cílům.

Pokud má mít práce novinářů nějaký smysl, musí počítat s tím, že na druhé straně jsou čtenáři, kteří mají primárně zájem o to se něco dozvědět. Pokud budeme automaticky počítat s tím, že čtenáři jsou jen nenávistní šílenci, nemůžeme publikovat de facto nic.

Debata Erika Taberyho a Terezy Engelové v DVTV