Singapur: Nejdražší bydlení, a přesto žádní bezdomovci

Dojde mi to, když v sobotu brzy ráno probíhám centrem města: za celé tři dny tady jsem neviděla jediného bezdomovce. Přitom jsem na jednom z nejdražších míst planety, kde solidní hotel na víkend stojí jako v Brně měsíční nájem a AirBnb je nelegální.

Chci to blíž prozkoumat, což mě následně zavede do stanice metra Toa Payoh. Tam na mě čeká Jasmine, realitní makléřka, turistická průvodkyně a dlouholetá obyvatelka jednoho z veřejných bytů, který vznikl v rámci unikátního modelu státního systému pro výstavbu. Jeho cílem bylo zajistit každému Singapuřanovi dostupné bydlení a také integrovat hlavní etnické skupiny, které v zemi žijí – Číňany, Indy, Malajce a ostatní.

Ve stanici Toa Payoh, jejíž název „velká bažina“ kombinuje hokienský dialekt a jazyk bahasa, kterým se mluví v sousední Malajsii, se potkáváme záměrně. Je to jeden z deseti klíčových uzlů, na kterém se dobře demonstruje singapurské územní plánování. Z metra totiž vkročím rovnou do nákupní galerie, kde si u tzv. hawker stalls – singapurských stánků s jídlem - během pár minut s Jasmine kupujeme snídani a kávu.

Především je tady ale sídlo Rady pro bydlení a rozvoj (HDB) a veřejná galerie, v níž si můžu prohlédnout celou historii politiky veřejného bydlení od šedesátých let včetně ukázkových bytů ve velikosti 2+kk až 5+kk. „Nejmenší veřejné byty mají 36 metrů čtverečních. Solidní velikost,“ říká Jasmine. Když mi zaskočí snídaně, rychle mě uvede do kontextu: před pár lety žila s dcerou na čas v Hongkongu, který je jedenapůlkrát větší než Singapur. Přesto jejich bydlení bylo tak malé, že do koupelny musely chodit bokem.