První, co vidíme, když ráno vyjdeme z cihlového domu v citrónovníkovém sadu, je sloup kouře nad blízkou horou. Dnes stoupá kolmo do nebe, včera se táhnul horizontálně. Při západu slunce zlátne. Je stálou připomínkou, že spíme pod aktivní sopkou.
Etna se tyčí v místě setkání africké a eurasijské litosférické desky. Stoupá hned od mořské hladiny na východním pobřeží Sicílie do více než tří tisíc metrů. A není jen nejvyšší a nejaktivnější evropskou sopkou, patří mezi ty mimořádně činné i celosvětově. Erupce jsou tu i několikrát do roka.
Zatímco Středoevropan má tendenci našlapovat po úbočí živého vulkánu po špičkách, místní zde žijí celkem nevzrušeně. Na blízkost sopky se nedá zapomenout nejen kvůli majestátní siluetě, ale také kvůli černému prachu a kamenům všude pod nohama. Černé jsou tu pěšinky mezi sady, černé jsou pláže z ostrých kamenů, černé jsou bazaltové kvádry, ze kterých jsou vyskládané vlnolamy. Černá je i Katánie - největší město v regionu, jehož domy se po zemětřeseních a erupcích obnovovaly právě pomocí lávových bloků.
Častěji než hrozbu ale černý prach přináší požehnání. Rostou z něj místní proslavené pomeranče a citrony – extrémně úrodná půda zaručuje až čtyři sklizně ročně, jak říká sadař Enrique. Citróny se prodávají na venkovských trzích, ale také velkoodběratelům do piv s citrónovou příchutí. A samozřejmě i do limoncella, původem sicilského likéru, který po večeři srká každá druhá černě oděná babička. Citronovou kůru najdete i na pizze. Na českém jídelním lístku by se tomu člověk možná pousmál asi jako u pizzy Hawai, ale tady si to v žádném případě nedovolíme.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
