Zlaté časy rovnosti se nevrátí. A nové technologie ještě prohloubí propast

Odbourání vysoké příjmové nerovnosti je možná ušlechtilý sen, ale do praxe vstupuje obvykle za dosti ohavných okolností. Magazín The Atlantic přichází s textem, podle nějž je vyrovnání majetkových rozdílů mezi lidmi téměř zákonitě spojeno s válkami, katastrofami nebo krvavými revolucemi.  “Tlaky plynoucí z totálních válečných konfliktů se staly unikátním katalyzátorem rovnostářských reforem, podpořily rozmach odborů, rozšíření voličských práv a vytvoření sociálního státu. Během války a po ní vymazaly agresivní vládní intervence do soukromého sektoru a spolu s narušením kapitálových holdingů bohatství horních vrstev a nasměrovaly zdroje směrem k pracujícím,” píše autor analýzy Walter Schidel.

Jeho pohled se nepříjemně přesně překrývá se závěry zneklidňující knihy Forged Through Fire: War Peace and the Democratic Bargain (Kaleno v ohni: válka, mír a obchod s demokracií), o níž jsme v menu psali již dříve - a která pro změnu ukazuje, že demokracie a přesun moci směrem k širokým vrstvám jsou od dob starověkého Řecka rovněž spojeny s válečnými konflikty masových rozměrů.

Dnešní Amerikou a Západem obecně prostupuje nostalgie po druhé polovině dvacátého století; éře, která následovala po letech 1914 - 1944, jež američtí ekonomové obvykle nazývají Great Compression a myslí tím prudký úpadek nejbohatších tříd. Pokud takovou dávku smutného vzpomínání na časy optimistických středních tříd toužíte vychutnat v sofistikovanější podobě než z úst Donalda Trumpa, dejte si Krugmanovu starší knihu The Conscience of a Liberal (Svědomí liberála) nebo třeba nejnovější špalek Thomase Friedmana Thank You for Being Late (Díky, že jste přišel pozdě).

V každém případě zmíněný text v The Atlantic dodává, že zlaté časy rovnosti a pospolitosti byly - jako téměř vždy předtím - vykoupeny předchozím válečným konfliktem, jehož ekonomické důsledky postupně slábly, až někdy koncem 70. a začátkem 80. let zcela vyprchaly. Nerovnost je zkrátka hluboce zakořeněna v podstatě společnosti a “v průběhu dějin se pouze masivní otřesy, jež rozvrátily stávající pořádky, ukázaly být dostatečně silné k tomu, aby vyrovnaly rozdíly v příjmech a majetku”. A je celkem jedno, jestli se jednalo o 2. světovou válku, bolševickou revoluci nebo mor.

Autor textu je navíc toho názoru, že nic podobně převratného bojovníci za majetkovou rovnost nemohou v dohledné době očekávat. Vysoké daně vyšly z módy, odbory jsou k smíchu a globalizace frčí dál, i když na ni všichni nadávají. “Síly nutné k vyrovnání se hned tak nevrátí,” prorokuje Schidel.

„Technologie způsobily, že masové válečné konflikty jsou zastaralé (myslí se nasazení obrovských pozemních armád) a násilné revoluce ztratily přitažlivost. Většina států je dnes stabilnějších v minulosti a pokroky v genetice zabrání budoucím epidemiím,” píše - pro někoho optimisticky, pro někoho méně. Navíc, dodává, jsou tu nové síly, které spíše nahrávají dalšímu prohlubování propasti v příjmech: technologie, jež vymažou pracovní místa, genetické a kybernetické vylepšení lidského těla, jež mohou celkem zanedlouho vést k vytvoření privilegovaných vrstev vlastnících zdokonalené - a pořádně drahé - tělesné schránky.

Takže hurá do budoucnosti. Jak se tohle všechno rýmuje s temným duněním dnešního populismu, to se teprve dozvíme.