Za krizí demokracie stojí extrémní ekonomická nerovnost a automatizace

Téma červnového čísla amerického magazínu Foreign Affairs zní „Umírá demokracie?“. A v sérii esejí se pokouší identifikovat příčiny dnešního celosvětového úpadku liberální demokracie. Centralizace politické moci v rukou exekutivy, zpolitizování soudnictví, tlaky na nezávislá média, zneužívání veřejných funkcí k osobnímu prospěchu – to vše prý známe teoreticky, ale jsme překvapeni, že se to děje u nás, konstatuje časopis. „Všichni tenhle film známe, ale nikdy jsme ho neviděli v angličtině,“ uvádí magazín nejnovější číslo.

Známý americký politolog Ronald Inglehart v rozsáhlé úvaze toto téma nahlíží z teoretické perspektivy. Zastupitelská demokracie šla historicky ruku v ruce s modernizací, tvrdí. Větší ekonomická jistota i lepší bezpečnostní situace umožnily společnostem nezabývat se otázkami fyzického přežití, ale obrátit pozornost k abstraktnějším hodnotám, jakými jsou svoboda slova a práva menšin. A díky všeobecnému vzdělávání se pak společnosti staly efektivnější i v prosazování těchto hodnot.

Jak se průmyslová společnost vyvíjela, postupně přibývalo také profesí založených na kreativním využívání znalostí, které kladly větší nároky na samostatnou práci a uvažování na úkor rutinního plnění úkolů.  A toto vše se posléze promítlo i do politického uvažování, tvrdí Inglehart. „Na rozdíl od prvních fází průmyslové revoluce, v nichž ještě autoritářský systém může zajistit vysokou míru ekonomického růstu, se ekonomikám spoléhajícím na kreativní využívání znalostí daří nejlépe v otevřených (demokratických) společnostech. Z dlouhodobého pohledu tak demokracie vypadá jako nejlepší způsob, jak spravovat vyspělé země,“ konstatuje politolog.

Nejviditelnější úpadek demokracie zatím historicky nastal ve třicátých letech, kdy většinu Evropy pohltila vlna fašismu. Druhá světová válka následovaná obdobím bezprecedentního blahobytu v celém západním světě autoritářské strany „zkompromitovala“. Od 80. let nicméně vidíme opětovný nárůst jejich podpory - a její dosavadní vrchol prožíváme právě dnes.

Posuny od demokracie k autoritářstvím (či naopak) lze vysvětlit mimo jiné právě tím, jak bezpečně se lidé cítí a jak jistá je jejich existence. Po druhé světové válce ztratila otázka čistého přežití pro mnoho lidí relevanci. Fyzická bezpečnost a ekonomické zajištění přestaly být prioritami, stejně tak nutnost vázat se společenskými normami. Vyzdvihovanými hodnotami se stala individualita a svoboda rozhodování, které se promítly i do protiválečných protestů, větší tolerance vůči sexuálním menšinám či větší rasové a generové rovnosti.

Tyto změny ale přirozeně vyvolaly i odmítavou protireakci, zejména u starších či méně vzdělaných a chudších obyvatel, jejichž pozice byla mnohem méně jistá. Pocit odcizení ve vlastní společnosti navíc v posledních desetiletích posilovala silná migrace do západních zemí. Švédsko, kde v roce 1970 žili prakticky pouze etničtí Švédové, má dnes 19 procent  obyvatel narozených v zahraničí. V Německu je to 23 a ve Švýcarsku dokonce 25 procent.

Výsledkem těchto změn je dnešní polarizovaná společnost, v níž proti sobě podle Ingleharta stojí „materialisté“ (soustředící se na ekonomickou a fyzickou bezpečnost) a „postmaterialisté“ (zabývající se abstraktními hodnotami). Kulturní tenze navíc zesilují v obdobích ekonomických krizí a poklesu životní úrovně. A právě ekonomická nejistota může posilovat autoritářské tendence - a nemusí se jednat o extrémní události typu hladomorů.

Řada studií ukazuje, že zásadním problémem pro fungování demokracií je extrémní příjmová nerovnost – a  podle některých je s demokracií zcela neslučitelná.  Právě ekonomická nerovnost přitom v západních společnostech v posledních letech narůstá obrovským tempem. Ve Spojených státech dnes příjem horních deseti procent populace tvoří polovinu národního důchodu.

Navíc je tu další faktor, kulturní změny a příjmová nerovnost jsou doprovázeny (a vzájemně podporovány) rostoucí automatizací. Ekonomika se zásadním způsobem proměňuje a stále vyspělejší technologie mají potenciál už v dohledné době nahradit i vzdělané pracovníky. Přestože ekonomika v posledních letech opět roste a nezaměstnanost v USA je rekordně nízká, drtivou většinu nově vytvořených postů tvoří špatně placená místa či neúplné úvazky.

Všechny tyto faktory podle Ronalda Ingleharta stojí za oslabením přitažlivosti demokracie, kterého jsme svědky. Ale není to nevyhnutelný vývoj, tvrdí americký politolog; ani historicky největší úpadek demokracie ve třicátých letech nebyl fatální. Pokud ovšem vlády nenajdou způsob, jak účinně řešit příčiny současné krize – tedy ekonomickou nerovnost a automatizaci - pak tu s námi populismus a autoritářství zůstanou déle, než by se nám líbilo.