Vědci potvrdili, že tajemství Rorschachových skvrn objevil už Jackson Pollock

Většina z nás má schopnost vidět v náhodně vytvořených vzorech, které nás všude kolem obklopují, povědomé tvary. V oblacích vidíme zvířata, ve skalních útvarech lidské obličeje. Řada lidí má ráda tvorbu umělce Jacksona Pollocka, protože v jeho obrazech vytvářených kapající barvou vidí různé objekty. Sám Pollock právě proti tomu bojoval, v obrazech uvnitř obrazu spatřoval „zbytečnou zátěž navíc“ a snažil se jí zbavit. A intuitivně časem přišel na to, jak podobnému jevu předejít: vzorce jeho obrazů byly stále složitější.

Vědci se nyní vydali podobnou cestou jako kdysi Pollock. Ovšem místo intuice aplikovali metodu fraktální geometrie. Zjistili, že obrazy s nízkou fraktální složitostí vytvářejí v lidské mysli víc obrazů. Jak se komplexnost zvyšuje, počet zdánlivých obrazů klesá. Fraktál je opakující se vzorec. Jeho příklad najdeme v přírodě na mnoha místech: na sněhové vločce, u větvícího se stromu, na hlavici  květáku. Fraktální složitost se měří hodnotou D, která odráží, jak jemnou strukturu obraz má. Od 1,0 – rovná linka s nula fraktály – až po 2,0, což je vyplněná kostka opět zcela bez fraktálů.

Richard Taylor, fyzik a teoretik umění z Oregonské univerzity, zkoumal, proč některé vzorce navozují více imaginárních objektů než jiné. Vyšel z práce švýcarského freudiánského psychiatra Hermanna Rorschacha a jeho známých skvrn. Rorschach deset těchto inkoustových skvrn vytvořil v roce 1921. Jak známo, v každém vyvolávají jiné obrazy a používají se v psychiatrii k analýze podvědomí. Někdo v nich vidí zbraně, jiný květiny. Podle předchozích výzkumů se ukázalo, že jedna skvrna může mít až tři stovky různých „čtení“.

Taylor vzal pět skvrn a pomocí počítačového algoritmu změřil jejich komplexnost. Vyšlo mu, že se pohybuje v rozmezí 1,1 až 1,3 – tedy relativně nízko. Výzkum ukázal, že s klesající hodnotou D stoupá počet obrazů, které lidé ve vzorech vidí. „Byli jsme překvapeni,“ řekl časopisu Nature. Přišel i na to, že lidem se při pohledu na vzorce v této úrovni komplexity – a tedy při vytváření vlastních obrazů - snižuje hladina stresu.

Podle Taylora je možné výsledky jeho zkoumání využít ke studiu lidského vizuálního systému. Nebo také k navrhování maskovacích materiálů. Taylor došel prakticky k tomu samému jako Pollock o více než půl století dříve. „Jeho práce se od roku 1943 vyvíjela od nízkých hodnot D k vysokým hodnotám fraktální složitosti,“ uzavírá Taylor.