Uplynulou neděli se ve Švýcarsku konal jeden ze čtyř „referendových dnů“ určených tamním volebním kalendářem pro tento rok. Češi právě zažívají snahy zavést přímou demokracii do svého dosud striktně zastupitelského systému, takže by je mohlo zajímat, jak vlastně zkušení švýcarští voliči svoje neustálá referenda zvládají. Dobrým průvodcem je k tomu čerstvý text na blogu nezávislého novináře Petera Ungphakorna.
Nedělní volby byly o docela velkých věcech. Švýcaři v nich měli rozhodnout o návrhu na zrušení poplatků za veřejnoprávní rádio a televizi a o prodloužení pravomoci tamní vlády vybírat daně. Švýcarská ústava totiž naprosto unikátně vyžaduje, aby si politici nechali toto právo čas od času potvrdit referendem - a současný občanský souhlas vyprší vládě v roce 2020.
Navíc k těmto celostátním tématům ještě voliči ve francouzskojazyčném kantonu Vaud rozhodovali v oblastním referendu o rozšíření kantonálního zdravotního pojištění i na zubolékařskou péči. Kromě celostátních a krajských referend pak ještě existují hlasování městská a obecní, která se ovšem mohou odehrávat i v jiné dny, než jsou ona čtyři zmíněná volební data ročně. Ta jsou naopak pevně stanovená pro každé čtvrtletí v závazném kalendáři sahajícím v současnosti až roku 2037.
Chodit každé tři měsíce k volbám a rozhodovat kolektivně o řadě důležitých otázek je docela občansky náročná praxe, s níž se potýkají i takoví hlasovací velmistři jako Švýcaři. Podle Ungphakorna si řada z nich stěžuje jak na neustálou volební vytíženost, tak na to, že přímá demokracie docela komplikuje a zdržuje rozhodovací proces. Volební účast je spíš nižší, ale podle průzkumů není v zemi vrstva voličů a vrstva těch, kteří na hlasování kašlou; většina lidí volí alespoň občas.
Švýcaři od sebe odlišují referenda a tzv. lidové iniciativy. Referendum se musí dělat ke všem ústavním změnám a návrhům důležitých zákonů, se kterými přichází vláda a nechává si je posvětit veřejností. Tímhle případem byla minulou neděli žádost o prodloužení licence na výběr daní. Vláda chtěla pravomoc nově potvrdit do roku 2035 a lidé jí to při těsně nadpoloviční účasti třiapadesáti procent odhlasovali - poměrem 84 procent pro a 16 procent proti. Přesněji řečeno, vláda původně chtěla daňovou pravomoc už časově neomezenou, ale průzkumy a konzultace ukázaly, že to by nemuselo projít, takže nakonec z toho vyšlo kompromisních patnáct let.
Hlasování o televizních poplatcích bylo pak podle švýcarských měřítek „lidovou iniciativou“. Aby se šlo k urnám, musí organizátoři podle pravidel nejdříve sehnat sto tisíc ověřených podpisů pro celostátní záležitost a 15 tisíc pro kanton. Než jdou lidi hlasovat, posoudí ještě iniciativu vláda. Někdy ji věc zaujme, vyjednává o ní a třeba je dosaženo kompromisu, takže žádná volba není potřeba.
Televizní poplatky ale nebyly ten případ - s iniciativou přišla ultrapravicová Švýcarská lidová strana, vláda a parlament ji většinově odmítly jako škodlivou a doporučily voličům hlasovat proti s tím, že zrušení poplatků povede k nevyhnutelnému zániku médií veřejné služby. A voliči dali na jejich radu: přestože švýcarské televizní poplatky jsou bezkonkurenčně nejvyšší v Evropě (440 euro za rok, tedy dvakrát víc než v Německu a šestkrát víc než v Česku), referendum jejich zrušení odmítlo poměrem 72:28 při volební účasti 54 procent.
Stejně tak voliči kantonu Vaud odmítli lidovou iniciativu žádající rozšířit zdravotní pojištění i na dentistické zákroky. Tu podporovala levice, zatímco zbytek kantonální politické scény byl proti. Volební účast byla pětapadesát procent a „ne“ vyhrálo poměrem 57:43.
Lidové hlasování dnes ve Švýcarsku probíhá většinově poštou, i když zájemci můžou hlasy vhodit i do speciálních uren stojících na obecních úřadech. Kromě hlasovacích lístků dostane každý volič ke každému tématu ještě brožuru, což je právě to, co ze švýcarských referend dělá mistrovský kousek - a co způsobuje, že země je schopná si přímou demokracií opravdu vládnout. Takže například voliči kantonu Vaud dostali k právě proběhnuvšímu referendu někdy v polovině února do schránek tři stručné spisky ke každému hlasovacímu bodu. Brožury obsahují srozumitelné shrnutí návrhu, jeho eventuální kladné či záporné dopady a rizika, dále postoj parlamentu a vlády a dostupná čísla výdajů či úspor.
Největší debata se před nedělí vedla samozřejmě o poplatcích za veřejnoprávní média. Jak bylo řečeno výše - ty švýcarské jsou opravdu vysoké, je to ovšem proto, že tamní veřejnoprávní instituce slouží poměrně malé osmimiliónové populaci, rozdělené navíc do čtyř jazykových oblastí. Bez ohledu na nepopiratelnou drahotu a na změny v konzumaci televizních i rozhlasových služeb - které Švýcarsko v éře internetu a sociálních sítí sdílí se zbytkem rozvinutého světa - byla obrana veřejnoprávních médií masivní. Zapojili se do ní různí představitelé veřejnosti, umělci i společenské organizace, ctitelé jódlování vedle rapperů - všichni ve společné a nakonec vítězné snaze zachovat zemi veřejnoprávní instituci coby záruku nezávislosti, kulturní různorodosti a švýcarské identity.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
