Také českým tiskem proběhla zpráva o právě schváleném švédském zákonu, který nově upravuje legislativu týkající se sexuálního násilí a vstupuje v platnost 1. prvního července. Velkou pozornost vzbudil zejména text severu Novinky.cz, který tvrdí, že podle nové normy bude pro sexuální aktivity nutný písemný souhlas obou (případně všech) zúčastněných. Stejně jako v případě řady podobných zpráv z poslední doby, realita je i zde od poplašných zpráv sdílených rozhořčenými čtenáři dramaticky odlišná.
Jednak není jasné, proč vyvolalo pobouření až Švédsko, když podobný zákon letos počátkem dubna přijal také Island a delší dobu platí v jiných evropských zemích; více než dekádu ve Velké Británii, dále na Kypru, Belgii, Irsku, Lucembursku či Německu. Změnu zákonů zvažují v Dánsku a Finsku, naopak Norové podobný návrh nedávno zamítli.
A rovněž není jasné, jak autor či autorka (text na Novinkách není podepsaný) přišel na to, že bude nutné mít písemný souhlas, když se v zákoně píše o jasném verbálním či fyzickém souhlasu. Zákon navíc dodává, že pokud signály budou slabé či nejednoznačné, je na místě se ujistit, že partner či partnerka sex opravdu chce. Jinými slovy je zde zdůrazněno, co nám vštěpovali rodiče a učitelé od dětství: když nevím, zeptám se.
Dosavadní praxe v těchto zemích ukazuje, že jakkoliv je stíhání a trestání sexuálního násilí nadále z logicky věci velmi komplikované, protože jde často o situace beze svědků a velmi často o lidi v blízkém vztahu, žádná vlna psaných smluv o sexu se po změně legislativy nezvedla. Vyvolala nicméně celospolečenskou debatu o tom, co se zdá jasné, ale řadě lidí jasné není: totiž že sex má být dobrovolná aktivita.
A také diskusi o tom, jak má vlastně vypadat jasný „souhlas“ se sexem, a jak naopak zcela určitě nevypadá. Kupříkladu v Británii připravila tamní policie video, v němž za použití jisté nadsázky přirovnává sex k pití čaje. Když vám někdo nabídne šálek čaje, také nemáte povinnost jej vypít a v průběhu pití vás může přejít chuť. Stejně tak by nikdo nenabízel čaj spícímu či zdrogovanému člověku, případně mu ho rovnou nalil na hlavu - protože v tomto stavu jednoduše nemůže jasně vyjádřit, jestli čaj chce, nebo ne.
Právě v tomto směru se zákony liší do starší legislativy, která znásilnění definuje jako sex, k němuž byla jedna strana násilím či nátlakem donucena proti své vůli, čili s ním nesouhlasila. Ve většině evropských právních systémů včetně českého už se oběť nemusí fyzicky bránit; stačí, když já najevo nesouhlas verbálně nebo třena pláčem. Jenže problém je právě v tom, že jsou situace, kdy tento nesouhlas není možné plně či vůbec projevit: právě ve spánku, v těžké nemoci, v mdlobách, v opilosti či po konzumaci drog.
Zatímco (také české) zákony už nyní definují tyto stavy jako „bezbrannost“ a lidem, kteří tuto bezbrannost zneužijí, to v soudním řízení přitěžuje, švédští legislativci jdou dál. Říkají, že sex s někým, kdo se k tomu nemůže vyjádřit, je znásilnění. A nejde jen o trestání sexuálního násilí, ale rovněž o obecnější debatu. „Chceme změnit společenské hodnoty a postoje,“ prohlásil švédský premiér Stefan Löfven.
Jak dodává v listu The New York Times Katarina Bergehed ze švédské pobočky Amnesty International: „Tyto zákony jsou normativní – stanovují, co je ve společnosti přijatelné, a co už ne.“ A připomíná, že podobně zafungoval zákon z konce sedmdesátých let zakazující fyzické trestání dětí.
Obavy a námitky, které se proti zákonu objevily i v českém veřejném prostoru, jsou do značné míry pochopitelné. Jenže řada z nich opět nemá reálný základ. Třeba předpoklad, že podle nové legislativy bude muset u soudu obviněná osoba dokládat, že souhlas skutečně získala. Podle švédské advokátní komory, jak ji cituje americký týdeník Newsweek, bude důkazní břemeno dál na obžalobě jako doposud. Zároveň jsou právníci k zákonu skeptičtí: pochybují, že povede k lepšímu trestání sexuálního násilí.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
