Britský deník The Guardian se v obsáhlém textu vydal pátrat po kořenech fenoménu, který v poslední době okupuje veřejný prostor a nemine den, aby ho někdo někde nezmínil. Řeč je o politické korektnosti, velmi mlhavě a nejednotně definovaném pojmu. Tato mlhavost ovšem nebrání rostoucí skupině veřejně aktivních osob, aby se vůči „diktátu politické korektnosti“ vymezovala.
Text o politické korektnosti nemůže zažít nikým jiným než právě zvoleným americkým prezidentem Donaldem Trumpem, který na vymezování vůči údajně přehnané korektnosti Baracka Obamy, Hillary Clinton a dalších tradičních politiků postavil svoji kampaň. Liberálové podle Guardianu chápou korektnost (byť jí takto neříkají) coby reakci na čím dál různorodější společnost, v níž jazyk právě tuto rozličnost reflektuje. Podle Trumpa jsme svědky jakéhosi spiknutí elit, v nichž ona korektnost vítězí nad „zdravým rozumem, nad vaší bezpečností a vším ostatním“. Republikánský kandidát ostatně naříkáním na PC (podle anglické zkratky) reagoval na jakoukoliv kritiku namířenou jeho směrem; a že jí bylo.
Jak však Guardian upozorňuje (a jak také opakovaně napsala autorka těchto řádků), celé to nedává moc smysl. Muž, který si tak rozhořčeně stěžoval, že jsou jeho názory umlčovány, byl prezidentským kandidátem jedné ze dvou hlavních politických stran. A své stížnosti - i jiné názory - přednášel před publikem čítajícím stovky milionů lidí. Jestli někoho ve veřejné debatě slyšíme ze všech stran, pak jsou to právě údajné oběti údajné umlčovací kampaně. Což postrádá logiku: Když jsou umlčováni, jak to, že se bez omezení veřejně projevují?
Nicméně argument politické korektností coby páky mocných k umlčení nepohodlných nabírá na popularitě nejen v Americe. Zároveň o sobě nikdy nikdo neprohlásí, že je politický korektní: tenhle termín je používán výhradě jako obvinění či urážka.
Výzkum Guardianu zasazuje častější používání termínu do roku 1990, kdy se objevil v textu v prestižním americkém deníku The New York Times, v němž reportér Richard Bernstein na základě času stráveného na univerzitě v Berkeley popisuje „rostoucí netoleranci, uzavírání debaty a tlak na konformitu“ v prostředí amerických univerzit. V Bernsteinových stopách se vydala další seriózní média a během roku se používání výrazu vyhouplo z pár zmínek na sedm set. V roce 1992 už mediální archiv hlásí bezmála tři tisíce případů, kdy novináři výraz použili.
Jak ale Guardian upozorňuje, mnoho z těchto článků „recyklovalo pár příběhů z několika elitních univerzit, velmi často přehnaných nebo bez patřičného kontextu“. V jednom textu je kupříkladu popisováno soustavné intenzivní pronásledování, jemuž měl být vystaven harvardský profesor historie Stephan Thernstrom za údajnou rasovou necitlivost. Jak ovšem v jiném článku sám řekl, k systematickému pronásledování či kritice nikdy nedošlo: pouze byl v harvardských studentských novinách v jednom textu kritizován za to, že na svých přednáškách obsáhle četl z deníku majitele plantáže. Což lze jen těžko označit za pronásledování.
Před rokem 1990 termín používala zejména americká levice (objevuje se už v textech amerických komunistů ve třicátých letech), a to ještě velmi často ironicky. Pak si pojem postupně přivlastnili konzervativní autoři, kteří z něj udělali beranidlo proti liberálním akademikům a změnám, které rašily právě v prostředí amerických univerzit, než se rozlily do společnosti. A následně, píše Guardian, se výraz stal skvělým nástrojem pro americkou pravici, pomocí něhož získávala na svoji stranu někdejší tradiční voliče demokratů, tedy chudší bílé lidi ekonomicky zasažené následky globalizace a znepokojené prudce se měnící společností. Politická korektnost se stala klínem vraženým mezi běžné lidi a „liberální elity“, které chtějí "kontrolovat jejich řeč i myšlení“.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
