Pokud se Evropa z Řecka nepoučí, může být na řadě Itálie

Evropská integrace poprvé od konce 2. světové války selhává. Smyslem částečného sdílení suverenity - a tedy existence EU - je zabránit radikální národní politice vedoucí ke konfliktům. To se v Řecku nepodařilo. Dnes se tedy budeme věnovat především dramatické situaci, jež se během víkendu vyhrotila v Řecku. Cílem Evropy teď musí být krizi zažehnat a zastavit hrozící radikalizaci.

Základní situace: Řekové mají jít v neděli k referendu, v němž budou rozhodovat o tom, zda souhlasí s podmínkami navrhovanými věřiteli. Celá situace je na první pohled absurdní, protože v tu dobu už návrh nebude platit - troika prohlásila, že jeho platnost končí v úterý. “Hlasování je přesto důležité,” píše v komentářiThe Economist, “protože se v něm alespoň ukáže, zda jsou Řekové - na rozdíl od řecké vlády - ochotni udělat něco pro to, aby zůstali v eurozóně.“

První průzkumy naznačují, že Řekové budou hlasovat pro návrh a proti vládě. Mezitím Řecko minimálně do neděle uzavřelo banky. Povoleny jsou výběry z bankomatů do výše 60 eur, mnoho bankomatů je ale už prázdných (vláda slibuje, že peníze doplní). Na držitele zahraničních platebních karet (tedy i turisty) se omezení nevztahuje, pokud ovšem najdou funkční bankomat. Platit bezhotovostně uvnitř systému (v Řecku) je možné, stejně tak funguje internetové bankovnictví.Podrobnější popis zde.  Situace se nicméně může kdykoliv změnit rozhodnutím řeckého ministra financí.

O co Tsiprasovi (a jeho partě) jde? ptá se server Politico. Mnoho komentátorů stále předpokládá, že řecký premiér při vyhlášení referenda reagoval náhle a bez předchozí přípravy, server má ale jiné podezření.

“Od první chvíle, kdy byla Syriza zvolena a začala trápit věřitele požadavky na odpuštění dluhu a změnu podmínek záchranného programu, pojali někteří evropští politici a úředníci podezření, že cílem Tsiprase není udržet Řecko v eurozóny, ale naopak vyvést ho z ní ven. Méně konspirační pohled pak říkal, že Tsipras sice dává přednost euru, je ale ochoten se ho vzdát, pokud věřitelé odmítnout ukončit úsporná opatření.“

Jaká je tedy Tsiprasova motivace? Udržet se u moci. “Není žádným tajemstvím, že mnozí v jeho radikálně levicové koalici touží po tom, aby Řecko znovu získalo kontrolu nad svou monetární politikou. Věří tomu, že euro Řecko svazuje a chtějí se svěrací kazajky zbavit. Velká většina Řeků s tím nesouhlasí, protože vědí, že odchod z eura by zničil jejich úspory, snížil jejich kupní sílu a vzdálil je zbytku Evropy. Pro mnohé členy Syrizy, nesourodé koalice komunistů a jiných radikálních levičáků, jsou to ale stížnosti bohatých.“ 

Autor menu má jiné podezření; nepopírá - spíše doufá, že ryze spekulativní. Syriza tohle celé plánovala a pět měsíců marného vyjednávání využila k přípravám. Ve své podstatě je to radikálně levicová strana toužící po zásadních antikapitalistických změnách. Jako model může fungovat nějaká podoba venezuelského chavismu, jak se k ní ve Španělsku otevřeně hlásí strana Podemos, jejíž vůdci se podíleli na kampani Syrizy a někteří fungovali právě jako poradci Hugo Cháveze.

V takovém případě čekejme omezenou ruskou pomoc v nejtěžších okamžicích, využití výjimečné situace ke znárodnění klíčových ekonomických odvětví, přechod na drachmu spojený se znehodnocením úspor a inflací, které připraví o ekonomickou stabilitu dosavadní elitu a střední třídu, vznik rozsáhlých sektorů společnosti závislých v příjmech na drachmách z vládního rozpočtu rozdělovaných podle loajality k režimu. Diktatury není zapotřebí; vládnout se dá s pomocí populistické rétoriky a zastrašování skrze volební urny.

Pohled z Řecka. Deník (ne právě pro-tsiprasovsky naladěný) Ekathimerini píše, že referendum přichází příliš pozdě a klade nesprávnou otázku. “Referendum není, jak Tsipras tvrdí, projevem demokracie v reakci na autoritářství věřitelů. Jeho argument, že věřitelé se musí sklonit před vůlí jeho vlastního volebního mandátu, je od počátku směšný: ve které zadlužené zemi by si voliči nebyli ochotni odhlasovat zmírnění platebních podmínek?”

Autor komentáře upozorňuje, že Syriza své voliče od počátku podvádí. Před volbami jim tvrdila, že mohou zůstat v eurozóně, aniž by dodržovali podmínky věřitelů a pokračovali v úsporných opatřeních; teď jim zase zatajuje skutečnou podstatu referenda, jež chce uspořádat v neděli. Vláda totiž stále tvrdí, že se bude hlasovat “pouze" o přijetí nebo zamítnutí návrhu věřitelů - ačkoliv ten už, jak potvrdila šéfka MMF Lagardeová, nebude ani na stole.

Vláda “udržuje fikci, že otázka přijetí podmínek záchranného programu vůbec nesouvisí s tím, zda Řecko defaultuje na své závazky, zda se jeho finanční sektor zhroutí a zda bude donuceno vydat nějakou novou vlastní měnu. Tsipras otázku měny nezmínil během svého projevu ani jednou. Když se novinář The Associated Press zeptal ministra Panagiotise Lafazanise, zda nirvána rekonstrukce a pokroku, která podle něj bude následovat po zamítnutí požadavků věřitelů, zahrnuje také opuštění eura, ministr odpověděl: Takové dilema nastolujete pouze vy, tedy média“.

Rozezlený komentátor pokračuje: “Řečtí voliči by měli znát celou pravdu, o čem budou 5. června vlastně rozhodovat, pokud tedy k hlasování navzdory všemu chaosu nakonec dojde: jde o návrat k podmínkám záchranného programu a zachování eura nebo o návrat k fiskální suverenitě ovšem bez eura.“

Komentáře ekonomů přináší v jednom bloku The Guardian, který je k postoji věřitelů dost kritický, a vyzývá je, ať svůj postoj k Řecku přehodnotí. Ekonomové mimo jiné píší:

Vicky Pryce: “Nikdy jsme se do této situace neměli dostat,

obě strany nesou vinu stejným dílem. Politická i ekonomická rizika jsou nesmírná

. … Řecká vláda lidem neříká, že přijetí i odmítnutí evropských návrhů ve skutečnosti znamená zhruba stejnou míru úsporných opatření - rozdíl bude pouze v tom, na koho přesně dopadnou. Nepřiznává také, že doporučení hlasovat proti návrhu znamená v důsledku opustit euro, a nakonec možná i EU, což si obyvatelé země nepřejí.”

David Blanchflower: “Realitou je, že Řekové mají vysoce nekonkurenceschopnou ekonomiku a žádný důvěryhodný systém výběru daní. Řecko je v žebříčku zemí přívětivých k byznysu na 51. místě za Tuniskem a na 155. místě ve schopnosti vymáhat smlouvy - těsně před Botswanou a Laosem. Neproběhly žádné reformy, jež by stály za řeč. … Hlavní obavu je, že se nevyhnutelný řecký bankrot bude šířit do dalších zemí.“

Mariana Mazzucato: “Diagnóza byla od počátku špatná a pacient se proto stále zhoršoval - a nyní žádá, aby byla léčba zastavena. … Tento typ krize je možné zastavit pouze prostřednictvím seriózní investiční strategie provázené zásadními - nikoliv formálními -reformami (do modernizace země a podpory produktivity a inovací). … Představme si, jak jiná by byla situace, kdyby se jednání místo dalších škrtů snažila Řekům vnutit novou investiční strategii … A mimochodem, konkurenceschopnost Itálie je stejně špatná jako Řecka. Takže pokud teď dojde na grexit a Evropa se nepoučí, připravme se příští rok na itexit.“

Všechno se to zdá trochu vzdálené a teoretické, nejsme nakonec ani členy eurozóny. List The Financial Times ovšem už minulý týden varoval země střední Evropy a výslovně pak Českou republiku. Podle analytiků UBS totiž ve vlně paniky na trzích první utrpí země právě země střední Evropy. Text tvrdí, že zmatek okolo grexitu vymaže až pětinu hodnoty měn v tomto regionu a podkope důvěru investorů. “Česká republika, Maďarsko a Polsko, jejichž ekonomiky jsou silně závislé na exportu do zemí EU, budou zasaženy nejvíce.“

Text se vrací ke krizi v letech 2011–12, která stáhla velké části našeho regionu do recese. “I když jsou tamní ekonomiky dnes v lepším postavění, jsou stále velmi zranitelné.”

Financial Times vůbec mnoho optimismu nenabízejí. Wolfgang Munchau si myslí, že Řekové odešli od stolu právem, ale nevidí v podstatě žádné řešení bez ohledu na to, jak dopadne (případné) nedělní referendum. Pokud budou Řekové hlasovat proti návrhům troiky, nastane grexit. Pokud pro, nejspíš padne vláda - a co bude dál, je ve hvězdách. Řecko v tu dobu už bude v defaultu a pravděpodobně ve značném stupni finančního rozkladu.

Nakonec se může stát, že bude nuceno eurozónu opustit navzdory tomu, že voliči se de facto vysloví pro setrvání v ní, což bude podle Munchaua to nejhorší, co by se mohlo stát. “Takový scénář by byl vůbec nejzákeřnější. Znamenal by, že měnová unie bez politické unie může existovat pouze tehdy, pokud popírá základní principy demokracie. Taková unie pak začne být vnímána jako totalitní režim,” píše.

Ale abychom neviděli všechno černě. Naprosto zásadní zprávou z minulého týdne bylo rozhodnutí Nejvyššího soudu Spojených států, podle nějž zajišťuje americká ústava homosexuálům právo na sňatek ve všech státech USA. Průlomové rozhodnutí je vyvrcholení dlouholetého boje za rovnoprávnost a odráží překotnou změnu veřejného mínění.

Britská stanice BBC si v pořadu The Analysis již krátce před tím položila otázku, co vlastně v praxi způsobí zásadní obrat v postojích společnosti. Jako příklad si vzala právě homosexualitu, protože rychlost proměny, kterou Britové v této otázce prošli, je skutečně dramatická. V Británii byl až do roku 1967 jakýkoliv sex mezi dvěma muži trestný a chodilo se za něj do vězení (lesbické vztahy naopak z nějakého důvodu nebyly zakázány nikdy). V roce 1967 parlament mužský homosexuální akt povolil, pokud se odehrával mezi dvěma muži staršími 21 let a v naprostém soukromí (interpretováno jako v domě, v němž se nenachází nikdo jiný).

Dnes, tedy v podstatě o pár let později, jsou i v Británii (s výjimkou Severního Irska) povoleny sňatky osob stejného pohlaví.

Změna zákonů navíc odráží i změnu postojů veřejnosti. Ještě v roce 1983 více než 60 procent Britů odpovídalo, že sexuální vztah mezi dvěma dospělými osobami stejného pohlaví je vždy nebo téměř vždy špatný. Dnes si jich to myslí zhruba 20 procent.

Co je tedy důvodem tak zásadní a rychlé změny? Rozhodně to není nic samočinného. Například sama změna zákona - dekriminalizace homosexuálního styku - neřeší postoje společnosti. V 60. letech politici svůj postoj nepopisovali jako otázku rovných práv, ale jako akt velkorysé tolerance. S tím, že gayové by měli být patřičně vděční a na oplátku by měli nechávat průchod své “nešťastné povaze” v “tichosti a důstojně”. Výsledkem pak byly paradoxně drsné zátahy proti gayským barům a všem, komu nestačilo žít skrytě - počet odsouzených do roku 1989 vzrostl více než trojnásobně.

Při bližším pohledu se ukazuje, že je velmi důležité, jakým způsobem je debata o problému moderována. První zásadní posun v britském veřejném mínění představovala tzv. Wolfendenova zpráva, jejíž autor, bývalý prorektor univerzity v Readingu, rozpojil právní a morální pohled na věc. Ve svém zdůvodnění tvrdí, že jeho posláním není posuzovat morálku, to prý ať si obstará arcibiskup z Canterbury se svými kolegy - ale legální rámec. A v tomto duchu není obhajitelné, aby byla sexuální orientace homosexuálních mužů posuzována v jiné legální kategorii než třeba nevěra.

Jak se ale ukazuje, skutečný průlom přišel teprve ve chvíli, kdy si slovo vzali sami gayové. Vzestup sympatií ke gayům zastavila hysterie okolo AIDS a Margaret Thatcherová prosadila první anti-gay legislativu za sto let - tzv. článek 28, který zakazoval jakoukoliv propagandu homosexuality. Následovala vzpoura, radikalizace gayů, demonstrace, dokonce okupace policejních stanic.

“Celá 70., 80. a 90. léta jsme tiše lobbovali a zásadní průlom to nepřineslo. Teprve když jsme se zradikalizovali, přitáhlo to pozornost veřejnosti a politici se dostali pod tlak,” vysvětluje jeden z aktivistů v pořadu. Pak teprve mohli přijít znovu představitelé umírněného hnutí a říci: Mluvte raději s námi než s těmi divokými gayi na ulici. Skutečně to prý fungovalo. “Někdy potřebujete Malcolmy X, aby Martinové Lutherové Kingové vypadali jako ctihodní lidé, se kterými můžete vyjednávat,” říká se v programu.

Video: Kdo byl střelec z Tuniska, popisuje BBC.

Kulturní tip: Alfred Kubin a Sascha Schneider: Démoni ze země nevědomí. Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích, 26. 6.–20. 9. První pokus o srovnání děl litoměřického rodáka a pro nás poněkud neznámého Němce s ruskými kořeny. „Schneider byl oproti Kubinovi kolem roku 1900 celebritou uměleckého světa. O sto let později se již jejich role prohodily a hvězdou první třídy je dnes Kubin,“ píše kurátor Adam Hnojil v katalogu k výstavě. Jejím cílem je ukázat, jak se oba umělci zapojili do víru všech různých -ismů přelomu 19. a 20. století, základ expozice tvoří Kubinův grafický cyklus Weberovo album a Schneiderův soubor Zwölf Zeichnungen.