Obama bude bojovat za regulaci střelných zbraní

Americký prezident Barack Obama poskytl rozhovor britské stanici BBC - a byť mu zbývá ve funkci ještě více než rok a půl, odehrával se v silně bilančním duchu. Obama za největší selhání – i když použil slova o „frustraci“ - svých necelých osmi let v čele Spojených států označil fakt, že se mu nepodařilo prosadit větší regulaci střelných zbraní. A jeho slova pak symbolicky pár hodin po vzniku interview potvrdil osmapadesátiletý muž, který zastřelil dva lidi a dalších několik zranil ve městě Lafayette ve státě Louisiana. Následně obrátil zbraň proti sobě.

„Po 11. září zemřelo rukou teroristů méně než sto Američanů, následkem střelných zbraní přišly o život desítky tisíc lidí,“ prohlásil Obama. „Během osmnácti měsíců, které mi ještě zbývají, se budu samozřejmě dál pokoušet o změnu.“ Prezident se pak dotknul dalších významných témat. Na domácím poli nešetřil optimismem. Rasové napětí se podle něj zmírňuje navzdory sérii policejního násilí i útoků na černochy z poslední doby, a sporná dohoda s Íránem Kongresem nakonec projde. Z mezinárodních témat nabídl vcelku nevýrazný komentář k Sýrii (tamní konflikt potřebuje „politické řešení“), naopak zcela jasno má v otázce „brexitu“. Pokud Británie z EU vystoupí, připraví se nejen o vliv v Evropě, ale podle Obamy i v globálním kontextu.

Na stránkách BBC přidává svoje postřehy autor interview, severoamerický editor BBC Jon Sopel. Obama na něj působil uvolněným a sebevědomým dojmem, který novinář přičítá „sérii vítězství“, jež prezident v poslední době zaznamenal: definitivní potvrzení jeho reformy zdravotního pojištění Ústavním soudem, uvolnění vztahů s Kubou i zmíněná dohoda s Íránem. Sopel nicméně úplně nevěří Obamovu sebevědomí ohledně osudu smlouvy v Kongresu. „Nedal mi na tu otázku přímou odpověď, což mě vede k závěru, že nedosáhl naprosto ničeho,“ uzavírá editor.

Američané mají rádi pořádek, a proto se můžeme podívat, jak se v kancelářích tamních politiků lobbuje - kdo, za co, a kolik ho to stojí. Není to samozřejmě vyčerpávající, protože z podstatných otázek nevíme “jak” - tedy o čem přesně se hovořilo. Ale i tak je to zajímavý přehled, protože technologičtí giganti nejsou skoupí, co se týče výdajů na ovlivňování zákonodárců.

Google za svou přesvědčivost utratil za druhé čtvrtletí tohoto roku přes čtyři a půl milionu dolarů, což z něho činí třetího největšího korporátního lobbistu v USA - za Boeingem (zbraně a letadla) a General Electric (úplně všechno). Facebook utrácí o polovinu méně, ale navýšil lobbistický rozpočet stejně jako Amazon. Nejvíc zkrátka se drží Apple, s milionem a čtvrt za uplynulé tři měsíce.

A na čem velkofirmám nejvíc záleží? Například na zákoně o duševním vlastnictví; na touze po větší ochraně patentů se shodnou všechny firmy. Stejně tak rozvolnění imigračních pravidel, protože šikovných inženýrů je vždycky málo, tak proč to těm z Asie a východní Evropy komplikovat? Všeobecný zájem budí zákony o firemních daních.

Zároveň každá firma sleduje své vlastní zájmy - Google obsadil americké učebny svými chromebooky, takže by rád, aby vláda zlepšila připojení škol k internetu. A Amazon by zase rád, aby se uvolnila legislativa ohledně dronů. Vlastně nic překvapivého a nečekaného, ale jak píše magazín Wired, technologické firmy už náš život ovlivňují každý den a blíží se americké prezidentské volby 2016. A techfirmy v nich - respektive v jejich financování - budou hrát větší roli než kdy dřív. Proto je dobré vidět, jak svůj už tak velký vliv umějí a chtějí využívat.

Polská a česká knihkupectví se od sebe v jedné věci liší. Nikoliv nutně počtem knížek nebo usměvavostí personálu, ale tím, že v těch polských je vždy jeden regál, který u nás nenajdete - nadepsaný je reportáž. Je plný reportážních knih, protože polská škola reportáže je pojem.

Jedna ukázka polského umu je k nalezení v aktuálním čísle Velkého formátu, magazínu Gazety Wyborczy. Ceněná novinářka Justyna Kopińská napsala text o dětské psychiatrii v Gdaňsku. Je to stavba z červených cihel v přísném neogotickém stylu a při pohledu zvenčí si člověk snadno domyslí hrůzy, jaké by se tam děly ve filmu. Kopińská píše o hrůzách, které se tam děly před pěti lety a ve skutečnosti. Je to takový Přelet nad kukaččím hnízdem - ovšem bez charismatického rebela. “Vy nevíte, jaké rozeznáváme ženské orgány? Tak si postojíte do večera. Kdo si bude ulevovat nebo si sedat, personál má moje svolení takového delikventa ve stoje přivázat. Tak na to pamatujte.”

Text najdete zde, pochopitelně v polštině, což českým mluvčím vadit nemusí, po druhém odstavci budete v polské mluvnici jako doma. A za trochu případné práce s překladačem to stojí.

Zajímavou iniciativu spustila skupina významných německých firem v čele s automobilkou Opel, dceřinou společností General Motors, ve spolupráci s několika německými nadacemi. Rozjely program, v rámci něhož budou v zemích, kde se potýkají s nejvyšší nezaměstnaností mladých lidí, tedy třeba ve Španělsku nebo Řecku, hledat nové zaměstnance. V EU je momentálně bez práce pět milionů mladých lidí. Německé firmy se naopak potýkají s nedostatkem pracovních sil.

Program ale zatím není tak úspěšný, jak by bylo možné předpokládat. Řadě vhodných kandidátů se totiž podle slov šéfa Opelu Karla-Thomase Neumanna nechce za prací stěhovat do Německa. Firmy jim nicméně vycházejí vstříc – jedna z prvních akcí programu se před časem odehrála ve španělské Zaragoze. Přihlásilo se 800 zájemců, z nichž bylo vybráno 420, a ti se pak setkali se zástupci třiadvaceti podniků. Deutsche Welle, která o iniciativě informuje, nepíše, zda ze setkání vzešly konkrétní nabídky práce. Nicméně zmiňovaný Opel má i v Zaragoze továrnu a během následujícího roku tu plánuje zaměstnat na tisíc lidí.

Video: Reportéři deníku The New York Times se vydali do Sierry Leone a přinášejí působivé příběhy o lidech, kteří přežili epidemii eboly. Za Erisonem Turayem se reportéři vrátili po necelém roce a našli tu mladého muže, který během té doby přišel o osmatřicet příbuzných. „Já jediný jsem přežil,“ říká ve filmu.

Kulturní tip: Nanking! Nanking!  ČT art 24.7.2015  22:15.  „Lze považovat za zázrak, že mezi oficiálními čínskými filmy roku 2009, které měly u příležitosti 60. výročí založení republiky připomínat klíčové události novodobé historie Číny, vznikl také jeden, který nebyl pompézní ideologickou masáží či povrchně plytkým kýčem. Pojednání o událostech Nankingu za japonské okupace se soustředí na vykreslení extrémní situace několika stupňů masakru. Nezatěžuje se vysvětlováním historického kontextu či sledováním chronologie. Místo toho skládá mozaiku drastických výjevů, lidského utrpení a všeobjímajícího šílenství,“ píše na CSFD.cz uživatel JFL.