Nevětrejte šatníky tak často, vyzývá Guardian. Snížíte ekologickou stopu

Byznys s módou nemá zrovna nejlepší pověst, když přijde na etické či ekologické aspekty. Předmětem oprávněné kritiky se stává kvůli přesouvání fabrik do oblastí s nejnižšími mzdami a následnému zneužívání levné pracovní síly. Další otázkou je, jak zákazníci s „fast fashion“ naloží. Podle studií, které zmiňuje deník The Guardian, jim vydrží jeden kousek oblečení zakoupeného ve Velké Británii v průměru tři roky. Poté ve většině případů skončí na skládce.

Po jarní očistě britských šatníků přibylo na skládkách odhadovaných 235 milionů kusů oblečení a na vině je právě koncept rychlé módy. Vytváří totiž začarovaný kruh: oblečení vyrobené s nejnižšími možnými náklady (a nejnižší možnou kvalitou) putuje ke konzumentům, kteří si rychle zvykli měnit garderobu podle neustále se obměňujících trendů. Zároveň jsou k tomu svým způsobem nuceni pod vlivem nízké kvality látek i provedení. Módní odpad tak začíná dokonce konkurovat objemu plastů v oceánech a v žebříčku nejvíce znečišťujících odvětví je móda na pátém místě.

Na tunách vyhozeného oblečení má podíl i odpad a nepovedené kusy spojené s obří produkcí.  To pociťuje například oděvní megačtvrť v Dháce, hlavním městě v Bangladéše. „Něco se prodá vedle silnice, něco se tam jen tak pohodí, zbytek čeká na spálení,“ konstatuje estonská návrhářka a výzkumnice v oblasti textilního odpadu Reet Aus. Existuje dokonce továrna na cihly poblíž Dháky, která využívá spalování nechtěných nebo chybových oděvů jako paliva. „Znečištění je tu příšerné, chemikálie v oblečení dělají z ovzduší v podstatě toxický odpad,“ říká Aus.

Některé řetězce zákazníky vyzývají, aby oblečení, které už nechtějí, přinesli zpátky do obchodu k recyklaci. Ta ale není jednoduchá, protože každá látka je jiná. „Oblečení může obsahovat mix různých materiálů, a musí se navíc zbavit zipů a knoflíků,“ poznamenává Reet Aus.  Recyklací materiálů jako bavlna a vlna navíc vznikne méně kvalitní textilie nepoužitelná k ušití podobného kusu oblečení. Produkují se z ní například čisticí hadry a ty za nějakou dobu stejně míří na skládku.

Ani konzumenti, kteří oděvy darují místním organizacím nebo charitám, nemohou mít čisté svědomí. Podle serveru Fashionista se velká část takového oblečení v USA zabalí do obrovských balíků a pošle do oblastí jako subsaharská Afrika nebo Jižní Amerika. Tam je ovšem poměrně často přeprodávají trhovcům, a navíc to bere práci lokálním švadlenám.

Přestože módní ikony jako Vivienne Westwood se snaží na plýtvání oblečením upozorňovat, na zákazníky to má zatím pramalý vliv. Stella McCartney, dcera Paula McCartneyho a uznávaná britská návrhářka, přišla s nápadem, který by mohl aspoň vyvolat diskuzi: nejnovější kampaň své značky se rozhodla zasadit do prostředí skotské skládky. Pokud má však módnímu byznysu svítat naděje, hlavní krok musí udělat právě konzumenti – průmysl žene poptávka a jediným možným řešením je kupovat i vyhazovat méně oblečení.  Jeden takový kousek, který si necháme o devět měsíců déle, sníží jeho ekologickou stopu o 20 až 30 procent, píše The Guardian.