Zkuste si cvičně malý experiment. Vezměte si tužku a papír a namalujte jízdní kolo. Nemusí jít o umělecké dílo, spíše se jedná o to, aby bylo vše fakticky správně. Abyste věděli, kde co je, jak je to s čím spojeno a jak jednotlivé součástky fungují.
Snadné? No dobrá, Češi jsou národ kutilů a inženýrů, kolům tady možná rozumí kde kdo. A co takhle splachovací záchod? Zvládli byste správně načrtnout jednotlivé funkční části tohoto zcela obyčejného zařízení, se kterým, jak jistě předpokládáte, jste důvěrně obeznámeni? Chápete, jak tenhle mechanický a vlastně docela jednoduchý vynález v praxi funguje?
Zkušenosti a výzkumy psycholožky Rebeccy Lawson říkají, že zhruba tady celkem překvapivé množství příslušníků Homo sapiens se svými vědomostmi o fungování světa končí. Alespoň se to tvrdí Anjana Ahuja, jež se ve svém textu v deníku Financial Times odvolává na knihu psychologa Stevena Slomana a specialisty na průzkum trhů Philipa Fernbacha s názvem The Knowledge Illusion (Iluze vědomostí).
Podstatou je, že většina lidí své vědomosti drtivě přeceňuje. Ve světě se umíme samozřejmě pohybovat, na kole umíme dojet do krámu a při odchodu z toalety bezmyšlenkovitě splachujeme. To ale neznamená, že tomu rozumíme. A mechanické vynálezy jsou přitom samozřejmě tím nejbanálnějším příkladem, jaký lze vymyslet. Kolik z nás si skutečně troufá vysvětlit, jak je možné ťukáním do klávesnice vytvořit něco, co si teď můžete číst? A kolik z nás opravdu chápe činnost Evropské centrální banky?
Vědomosti a znalosti o světě jsou totiž mnohem více jakýmsi kolektivním výkonem. Lidé toho vědí hodně, ovšem jako celek. Při pohledu do jednotlivých hlav aby člověk (často) zaplakal. Tato smutná pravda má dokonce vědecké pojmenování, říká se jí Illusion of explanatory depth, česky zhruba “iluze schopnosti něco vysvětlit”.
“Většina lidí má pocit, že rozumí světu mnohem detailněji, souvisleji a do mnohem větší hloubky, než tomu skutečně je,” cituje text další psychology. “S ověřováním svých skutečných znalostí se rozhodně dostatečně nenamáháme.“ Nebylo by to nic nového pod sluncem, kdybychom trochu četli. Psychologové také vědí, že čím hlubší znalosti, tím větší míra pokory jejich majitelů. Kdo do nějakého problému skutečně pronikne, chápe, jak složitý je a jak mnoho detailů mu stále uniká. Když si s trochou představivosti totéž promítne na věci, do kterých nepronikl, což je obvykle téměř všechno ostatní, zatočí se mu hlava.
Dodejme, že tohle “chytré hlavy” věděly vždy. Sokrates svou proslulou větu “Vím, že nic nevím” vysvětloval kresbou dvou nestejně velkých kružnic. Ta menší vymezovala znalosti žáků, ta s větším poloměrem (samozřejmě) znalosti jeho samotného, mistra. Filozof žákům vysvětloval, že délka hranice jejich kruhu s neznámem je podstatně kratší než obvod kruhu jeho vlastních znalostí. A že tedy paradoxně on, ač moudřejší a zkušenější, má (správný) pocit, že toho o světě vlastně ví mnohem méně než oni.
Jak je naším zvykem, větu “Vím, že nic nevím” vnímá většina z nás jako banalitu z učebnic a příliš si s ní hlavu neláme. Což má ovšem své důsledky. Málokdo si totiž přizná, že vlastně celkem nic neví. Názory zaujímáme o to radikálnější, oč rychleji jsme se k nim dopracovali. Výzkumy ukazují, že pokud zastánce extrémních postojů přimějete k debatě o detailech (řekněme reformy zdravotnictví) a donutíte ho, aby své postoje vysvětlil, jeho pozice se obvykle celkem výrazně zmírní. Najednou není nic tak jasné.
Vědci tak potvrzují poznání, že nejméně kompetentní lidí jsou si často nejvíce jistí vlastními schopnostmi, zatímco lidé skutečně kompetentní mají tendenci své schopnosti spíše podceňovat. Text přitom v celkem jasné narážce upozorňuje na populisty, kteří nikdy nevládli, ale sebevědomě slibují ráj na zemi. Zdánlivě banální debata o limitech individuálních znalostí pak má navíc zvláštní opodstatnění v době, kdy technologie rozbořily systém tradičních autorit. Na Facebooku všichni rozumí všemu - což je základem éry fake news a šarlatánů s ní spojených.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
